Padnutí prvního kousku domina
V Koreji se první případy koronaviru nacházeli už 20. ledna a dlouho jen tak pomaličku klesaly, v Pusanu dokonce žádné nebyly! Pak ale přišla pohroma v podobě sekty šinčondži (신천지), která za dobu podobnou lusknutí prstu udělala z jedné nakažené paní tisícovku případů v Daegu, samozřejmě to není jen její vina, ale rozhodně na tom měla dosti veliký podíl. Mně v tento okamžik měl zrovna začít rotary trip, konečně jsem měl mít možnost se znovu potkat se studenty z jiných distriktů, ale vše šlo okamžitě do škopku.
A jedeme…
V tento den večer se vše začalo pomalu rozjíždět, v Pusanu se objevily první případy nákazy a hned další den se v každém autobuse objevila dezinfekce na ruce a moji korejští kamarádi se mnou rušili setkání, protože jsem bydlel ve čtvrti, kde byl jeden jediný případ. Většina Korejců se samovolně zavřela doma, včetně hostitelských rodin. Já měl docela štěstí, moje host mamka chtěla, abychom stejně každý den trávili aspoň chvíli venku, a tak jsem si byl párkrát zaběhat nebo pohrát s bráchou. Část studentů se ocitla v značně horší situaci, zůstávali jen doma a často byli osamělí. Zatímco já jsem si tak trošku znuděně živořil, v Koreji se koronavirus pořádně rozšiřoval, pár dní dokonce i o tisíc nakažených za den, šinčondži se stal dosti nenáviděný subjekt, někteří lidé to dokonce chtěli hnát k soudu, psala se petice, atd. Protože alespoň polovina všech nakažených byla kvůli nim.
Sice jsem byl zavřený, ale nenudil jsem se!
Každopádně vše se jakž takž zavřelo, vycházení bylo dáno na vlastní uvážení, což samozřejmě Korejci nijak nepřeháněli. Já jsem ještě v počátku karantény stihl změnit rodinu, a tak jsem měl spoustu nového co dělat. Kousek za panelákem, kde teď bydlím, jsou takové dvě malé hory, takže jsem si každý den mohl vyjít na procházku do hor. Jednou jsem šel spolu se svými novými sestrami a tetou a byla to přiměřeně krátká procházka… asi 6 kilometrů a moje sestra (ves stejném věku) se skoro úplně fyzicky zhroutila, další den vůbec nechodila. No prostě fyzička Korejců není kdovíco, když se furt jen učí. A já jsem pak ve výsledku celý zbytek karantény prožil takhle, trocha studia, procházky a volání s lidmi z Česka a rodinou.
Obnova života
Postupně byla karanténa rozpouštěna, počty nakažených nadále klesaly a já zase začal mít hodiny korejštiny a možnost chodit ven. Takže jsem toho hned využil k setkání s těmi, které jsem tak dlouho neviděl, jednou jsem byl na brzké ranní procházce, jindy jsme se potkali a šli společně do norebang. Po chvíli mi pak odjel můj nejlepší kámoš, později i zbytek a zbyl jsem tady z exchange studentů jen sám, s jednou Taiwankou. Což mi ale zas tolik nevadí, furt mi tady zbyli všichni moji Korejci a prostě teď normálně žijeme, jen s maskou přes pusu a neustálým mytím rukou. Takže dnešní dny trávím korejštinou a potkáváním svých starých známých, zejména často navštěvuji své předešlé rodiny.
Další články od Matouše
