Na můj první Thanksgiving Day mě moje hostitelská rodina připravovala dlouho dopředu. Často mi říkali, že jejich rodinné oslavy jsou plné vášnivých debat, které občas přerůstají v opravdové diskuse o tom, kdo má pravdu. Byla jsem zvědavá, co mě čeká, a těšila se na zážitek, který jsem znala jen z amerických filmů.
Ráno jsme se zabalili a vyrazili na cestu do Milwaukee, města ve Wisconsinu vzdáleného asi tři hodiny autem. Před každým výletem máme tradiční zastávku na kávu, takže ani tentokrát jsme nezapomněli. Dala jsem si své oblíbené latte a pak už jsme pokračovali dál. Cesta ubíhala rychle, plná povídání a očekávání.
Uběhly už tři měsíce od mého příjezdu do USA. Čas tu plyne zvláštně – rychle i pomalu zároveň. Začínám si uvědomovat, že tohle není krátký jazykový kurz, ze kterého se po pár týdnech vrátím domů, ale že jsem skutečně tady. Postupně mi dochází, že tahle zkušenost má mnohem větší význam a že si z ní odnesu daleko víc, než jen plynulejší angličtinu.
Během těchto tří měsíců jsem vyzkoušela tolik nových věcí, ke kterým bych se doma normálně nikdy nedostala. Vybavuji si třeba jeden z prvních rozhovorů s tanečním týmem, kdy jsem s jistotou použila slovo “badass” ve špatné situaci – což jsem zjistila hned podle jejich reakcí. A taky jsem se naučila, že při konverzaci v angličtině je snadné zaměnit slovo “ship” (loď) a “sh*t” – zvlášť když to “sh*t” omylem prohodíte při prvním setkání s host rodiči, hned na letišti.
Náš tým se skládá z 12 holek a máme jednu trenérku a asistentku. Jsme Central Dance Team a fandíme klukům z týmu amerického fotbalu Central Riverhawks. Taneční tým funguje ve dvou sezónách: letní trvá od července do listopadu, kdy tančíme na fotbalových hřištích na University of Wisconsin–La Crosse, a zimní sezóna, která probíhá od listopadu do ledna, se věnuje basketbalovým zápasům.
Přicházíme na hřiště v pochodové formaci spolu s kapelou a tanečním týmem. Všichni jsou nadšení, studenti fandí, křičí naše jména a zpívají. V tu chvíli začíná hrát americká hymna. I když jsem hrdá Češka, je to pro mě velká čest stát vzpřímeně před celou školou během americké hymny.
Po hymně následuje bojovný tanec – každá škola má svůj “fight song”. Po půli zápasu odtančíme všechny naše sestavy, a tím pro nás práce končí. Poté si užíváme energii v studentské sekci.
Jakmile jsem dorazila domů, okamžitě jsem se musela pustit do příprav na večerní fotbalový zápas. Čekalo mě balení kostýmu, domlouvání účesu s ostatními tanečnicemi a také jsem si musela připravit své bílé boty, které jsou povinnou součástí našeho vystoupení. V týmu tanečnic na Central High School máme krásnou tradici – před každým zápasem máme společnou večeři. Den před zápasem jsem upekla sušenky pro celý tým. Při trénincích toho moc nenamluvíme, takže večeře před zápasem je vždy příjemnou příležitostí prohloubit přátelství.
Čau lidi tady opět střelec Fanda a dneska vám řeknu o svým prvním týdnu v Oregonu. S mojí host rodinou jsem si okamžitě sednul, protože jsou akční a nesedí jenom doma na zadku. Dobrovolničil jsem s místním Rotary klubem na rodeu a nic šílenějšího jsem v životě neviděl. Kluci v mém věku jezdili na býcích, jakoby to byla běžná věc. Poznal jsem zde i spoustu super lidí a všichni na mě byli milí a hodní.
