Můj vysněný rok

Sombréro, tequilla a párty…Tyto tři věci se vybaví všem Evropanům, když se řekne slovo Mexiko. Právě tam jsem strávila 10 měsíců v minulém školním roce. Nebudu zapírat, že tyto věci nepatří do kultury Mexika, ale tato země je mnohem víc.

Lidé zde jsou velmi přátelští a každý s každým se vždy zdraví obětím a pusou na tvář. Přátelé a rodina se scházejí několikrát do týdne a podnikají různé věci. Mexičané jsou známí tím, že rádi tančí a poslouchají hudbu, což je opravdu pravda. Většinu večerů v týdnu jsem usínala s tím, že v okolních domech nebo na ulici hrála hudba do ranních hodin a nikomu to nevadilo. Slaví snad úplně všechno, co se slavit dá. Hlavně o Vánocích, kdy jsem se zúčastnila asi 10 akcí, které se nazývají ,,posády“. Ale Mexiko je také země, kde lidé nejsou vůbec sobečtí ani lakomí. Během zemětřesení v Mexico City, všichni ti co mají peníze, dávali spoustu věcí a posílali peníze těm, co zrovna ztratili své domovy. Mexiko se řadí mezi nejvíce katolické země světa a to je značně vidět. Zažila jsem si to na vlastní kůži.

Hned první týden po příletu mi začala školní docházka v místní soukromé katolické škole, kde jsme se před každou hodinou modlili. Také jsem každou neděli pravidelně navštěvovala kostel. Na jaře jsem se dobrovolně i s druhou výměnnou studentkou z Brazílie zúčastnily akce zvané,, Missiones“. Zde jsme s dalšími studenty naší školy strávili jeden týden o velikonočních prázdninách v chudé vesnici, kde jsme celý týden pomáhali těm, co to opravdu potřebují. Hráli jsme si s malými dětmi, uklízeli jsme jejich domovy a zažili aspoň na chvíli, to co se u nás v Čechách opravdu zažít nedá. Nejvíce z celého týdne mě potěšila a opravdu utkvělala věta, kterou asi do konce života nezapomenu a to, když mi malý chlapeček v slzách v očích řekl : ,,Tenhle týden byl jediný týden v roce, který jsem si užil a jeden z nejlepších v mém životě“. V tu chvíli si člověk opravdu uvědomí, co je v životě důležité – pomáhat si a žít také pro druhé.

Samozřejmě během mé výměny jsem také cestovala. Měli jsme tři výlety s Rotary a všech třech jsem se zúčastnila. První byl do L.A., druhý na pozorování velryb a poslední měsíční výlet byl Ruta Maya. Všechny z nich jsem si neuvěřitelně užila. Nejenom, že jsme poznali něco nového, ale také jsme měli možnost strávit čas s ostatními výměnnými studenty, což bylo opravdu skvělé. Byli to totiž jediní lidé, kteří opravdu rozumí, jak se člověk na výměně cítí. Že jsme všichni daleko od všeho co známe, odhodláni poznat novou kulturu, naučit se nový jazyk a navázat nová přátelství.

Také hostující rodina je důležitou součástí. Já měla pouze dvě. Ani na jednu si nemůžu stěžovat, ale s tou druhou rodinou jsem se tak sblížila, že se stala, jako mou druhou rodinou a mám je neskutečně ráda. Nejenom, že jsem se zúčastnila výletů s Rotary, také moje druhá rodina mě vzala 2x do USA. Jednou pouze na víkend a podruhé na lyžování. Jelikož jsem byla zařazena do maturitního ročníku, tak jsem také jela na výlet s mým ročníkem po Mexiku, ve kterém jsme opravdu poznali spoustu známých míst Mexika. Samozřejmě jsem jenom necestovala, ale také chodila do školy. Jsem opravdu ráda za to, že jsem se během těchto 10 měsíců naučila plynule španělsky, ale také jsem v odpoledních hodinách navštěvovala hodiny softballu a tance.

Opravdu jsem potřebovala trochu toho pohybu, protože díky mexické kuchyni jsem nabrala krásných 9 kilo. Asi nejdůležitější částí mé výměny byla moje nejlepší kamarádka z Brazílie. Byly jsme v mém městě jediné výměnné studentky, takže od prvního dne jsme dělaly všechno spolu. Nenajdu snad jedinou věc za celou výměnu, kterou jsem zažila bez ní. V některých momentech, kdy vám opravdu nikdo jiný nerozumí, potřebujete člověka, který vás vyslechne a to byla ona. Spousta ostatních studentů vždy říkají, že byli během své výměny homesick, což mě se stalo pouze na Štědrý den a na Missiones, kdy všichni byli s rodinou a já se cítila, tak sama. Jinak bych řekla, že jsem díky lidem, kterými jsem byla obklopena, nezažila žádný smutek a od prvních dnů mi pomáhali s čímkoliv. Jediné co mě zlomilo, když mi z posledního měsíčního výletu nepřišel kufr se všemi věcmi, včetně památečního saka, což mě opravdu velmi mrzí, jelikož jsem ztratila i vzpomínky na mojí mezinárodní rodinu. Takže jsem několik dnů probrečela a nemohla z toho spát. PS: Kufr stále nemám…

Ale celkově tento rok byl bez komentů mým nejlepším rokem mého života a asi nikdy nebudu tak vděčná všem, co mi ho umožnili a dali mi šanci prožít svůj rok snů.