fbpx

Na letišti na mě netrpělivě upínalo zrak 11 lidí. Moje sedmi členná host rodina Keiserových (Host maminka Laura, host tatínek Craig a host sourozenci: Ben-21, Alex-18, Meghan-16, Zachariáš-14 a Molly-12). Meghan, se kterou mám sdílený pokoj, si přivedla dvě kamarádky (jejichž jména mi nedopatřením vypadla). Zbývající skupinku o dvou lidech tvořila kamarádka od malé host sestry Molly a má US korespondentka Anne (velice milá paní, která mi výměnu v rámci Rotary umožňuje).

Domove, domove…

Po asi půl hodině jízdy jsme dorazili k velkému domu v malebném městečku Tunkhannock, který poskytuje domov pro sotva 2000 obyvatel, jehož útrobami jsem byla vzápětí provedena. Velice pěkná postarší stavba, která mi bude na nadcházejících pár měsíců nabízet útočiště. S radostí jsem zjistila, že mi uvolnili jednu ze čtyř koupelen, kde mohu vykonávat svoji očistu. Pro pořádek: sdílení pokoje mi nevadí, ale představa, že bych měla někomu blokovat přístup do této posvátné místnosti, mě v předešlých dnech opravdu děsila. Nyní mi tedy spadl velký kámen ze srdce. Bylo už pozdě v noci, a já nemyslela na nic jiného, než abych si mohla po dlouhé cestě odpočinout. Nebylo mi to však jen tak umožněno, protože čiperné Američanky, plně odpočaté a nabité energií, mě až do půl jedné ráno vyslýchaly a samy, v doprovodu švitoření o místní komunitě, pojídaly jídlo z nedalekého McDonaldu.

Následující dny se nesly v příjemné atmosféře. Bylo až zarážející, jak moc jsem si první dny v nové zemi užívala. Řádně jsem byla provedena městem a vyzvána k nákupu ve Walmartu, do kterého prý když tu nezajdete, jako byste v Americe ani nebyl. Walmart je obrovský obchod – ne obchodní centrum, obchod, kde seženete naprosto všechno. Od ponožek, přes šperky a pračky až po banány. Bylo ještě potřeba zařídit pár věcí a určit si pravidla vzájemného soužití. Vlastně jsem tak trochu doufala ve větší přísnost v nastavování pravidel. Jedinou práci, kterou jsem dostala na starosti je postarat se sama o sebe (uklízet po sobě atd.) a vždy oznámit odchod (kam jdu, s kým jdu, proč jdu).

Škola základ života

Pro zvídavé hlavičky se pokusím nastínit fungování místního školského systému. V první řadě je třeba si uvědomit, že Američané jsou svobodní lidé a mají vždy možnost volby. Ve všem. Studium různých předmětů, zde není výjimkou. Nechávají Vám naprosto volnou ruku v jejich výběru. (Pokud tedy splňujete určitý součet kreditů… do toho se však nebudeme pouštět). Jsou dva semestry (první semestr se láme kolem ledna a pozvolně přechází do druhého) a do každého si předměty (různé úrovně) volíte zvlášť.

Níže můžete zaznamenat foto předmětů, které jsem si navolila já. Uvidíte tam pro první semestr: dvouhodinovku středně pokročilé psychologie, mluvu a debatování, matematiku, dvouhodinovku velmi pokročilé biologie, pauzu na oběd a hodinu velmi pokročilé němčiny (kdybych náhodou měla nedostatek cizojazyčné výuky). Ve druhé polovině semestru najdete: dvouhodinovku dějepisu týkající se druhé světové války, pokračování mluvy a debatování, matematiku, dvouhodinovku organické chemie, pauzu na oběd a konečně dvouhodinovku obchodního práva.

Nesportuješ? Nežiješ…

Vězte, že nic na světě Američané neprožívají víc než jejich sporty. Kohokoli zde potkám, první otázka (hned po zdvořilostním „How are you?“), zní, jaké dělám sporty. Zde nadchází problém. V Česku jsem dělala spoustu věcí… ale nikdy žádný sport (tedy alespoň ne na profesionální úrovni). To je pro ně šok! Zkuste jim vysvětlit, že místo každodenního tréninku raději zajdu s kamarády na kafé latte nebo na něco ostřejšího (tím myslím pochopitelně turka), a že za sport zde musíme platit, jako za zájmový kroužek…

Nejprve se třikrát ujišťují, zda slyšeli správně a pak položí místnou otázku: „Co tedy budeš dělat?“. A já Vám povím co! Všichni členové rodiny Keiser jsou obrovští tenisoví nadšenci! Všichni členové rodiny, tenis dlouholetě hrají… co to tedy znamená pro ubohou Janičku? Správně! Bude hrát tenis také! Hru, kterou hrála jen jedinkrát v životě a zoufale ji nešla… Hru, která dělá jen velké paže a je potřeba v nich mít také přímo úměrně velkou sílu. Viděli jste někdy moje ramínka? Že ne? Vězte tedy, že ty nikdy pro hru jako je tenis nebyly stavěny.

Socializace

Jak jsem výše zmiňovala, navzdory své nechuti jsem byla dovlečena a zapsána do dívčího tenisového týmu. Přece nemůžu být zas až tak hrozná… Ano, jsem. Má neschopnost září na míle daleko. Mohu mluvit o velkém štěstí, že v týmu jsou samé milé holky, se kterými se dá bavit. Hned jsem si je přidala na Snapchat (který je v tuto chvíli pro českou populaci už nějaký ten rok pasé) a aktivně s nimi „snapuji”.

Před mojí výměnou jsem si poměrně hodně psala s host sestrou Meghan. Řeknu Vám ale, že za dobu, co jsem zde osobně přítomna, naše konverzace poněkud uvadla. V podstatě jsme na úrovni letmých úsměvů a věcných otázek, týkajících se většinou tenisu, nebo kde mohu najít fén. Moc tomu nerozumím, když jsme si psaly, velice se o mě zajímala. Teď si však sotva řekneme „Good night“. Možná jen potřebuje více času, přece jen jsem určitým narušitelem jejího dosavadního pohodlného života.  Možná má pocit, že ji nebudu rozumět…

Vlastenecké chvění

Z mého počátečního, pár dní trvajícího entuziasmu jsem se již bohužel dostala. Před několika dny se mi plně otevřely oči a uviděla jsem, do čeho jsem se to vlastně pustila. Trávím teď hodně čas sama se sebou a občas mě přepadá silný stesk… Stesk po domově. Stesk po známých, tak upřímných tvářích… Po rodině, kamarádech. Po Brně, městě, ve kterém jsem vyrůstala a v jehož náruči jsem trávila ty nejkrásnější chvíle mého života. Po chůzi pěšky, místo přejíždění velkými auty. Po maličkostech, jako je obyčejný rohlík nebo pecen chleba.

Není to tu špatné, vážně ne! Jistě nějaké chybky by se našly, ale jinak tu mám vše, co by si jen člověk mohl přát. Tedy přát… alespoň, co se týče základních potřeb pro život. Slyšeli jste někdy o Maslowově pyramidě potřeb? Jestli ne, přikládám níže obrázek. Mám pocit, jako kdybych uvízla na prvních dvou příčkách a znovu musela těžce šplhat na ty výš položené. Překonávám horu. Stavím dům. Tak takové to je, když opustíte rodný domek a začnete si stavět svůj vlastní… musíte začít od základů, nic není možné přeskočit, nebo vynechat.

Chce-li člověk najít uspokojení a být šťastný v životě, musí nejprve ocenit to, kde je, co ho utváří v jeden celek. Musí to prezentovat jako nejlepší variantu toho, kde mohl být. Neshazovat se tím, že vrhnu stín na něco, co je mou součástí. Co ke mně chtě nechtě patří. Co jsem se za tu krátkou chvíli pobytu v USA naučila je to, že pokud se budeme prezentovat jako ti nejlepší, pokud doopravdy přijmeme své chyby a slabiny a obrátíme je v přednosti, pak se těmi nejlepšími opravdu staneme.

Věděli jste například, že Američané jí jenom vidličkou? Že nepoužívají nůž? Já, jenž si v krátkém čase vše výše zmíněné uvědomila, jsem se na nejbližší večeři hrdě chopila nože a s jeho pomocí si jako kultivovaný Evropan snědla svůj hot dog. Věděli jste, že se sprchují ráno a do postele chodí za celý Boží den špinaví? Začala jsem se tedy umývat jak ráno, tak i večer. Moji večerní očistu nejen těla, ale i mysli, mi nikdo vzít nemůže!

Další články od Jany

Pin It on Pinterest

Share This

Sdílejte tento příspěvek se svými přáteli!