Ležím tady, víčka zavřená… mezitím se má host sestra snaží vylézt z postele. Vdechuji chladný ranní vzduch babího léta a přemýšlím. Přemýšlím, co bych Vám sem tak napsala. Jistě, zážitků mám mnoho, od té doby, co jsem psala naposledy… V hlavě se mi ale tvoří vzorce spousty jiných věcí, co bych s vámi raději chtěla sdílet. Začněme tedy od začátku.

Kampování s Rotary

Otevřela jsem oči, sáhla jsem pro mobil, ležící těsně vedle mé postele, abych se podívala na obrázky, s jejichž pomocí bych se rozpomněla na všechny ty pocity ze zmiňovaného prožitku. Rychle jsem se probojovala skrz počátečních několik set fotek z ČR a konečně jsem narazila na první kampový obrázek. Asi si říkáte: Proč nám proboha ukazuje zrovna tohle? Vždyť my ani toho kluka neznáme… Kdo to je? Co to má znamenat?! Já Vám to prozradím. Ryan je americký student, který absolvoval výměnný pobyt minulý rok. A kde že svůj rok strávil? Ano, správně! V naší domovině! Představte si, že jsem se s ním seznámila před čtvrt rokem na naší půdě. Neumíte si ani představit, jaký to byl šok, vidět jej tady, v Pensylvánii. Hned jsme se dali do řeči. Jedině on rozuměl rozdílům, které tady pozoruji… jedině on rozuměl, co myslím tím, když poznamenám, že lidé tady jsou prostě „jiní“. Bylo to vskutku příjemné bavit se s někým, kdo věděl, jak to „u mě doma“ vypadá.

Na campu bylo zhruba 22 výměnných studentů. Několik Francouzů, Němců, Španělů, španělsky mluvících lidí z jižní Ameriky, Brazilců a pár dalších studentíků z různých míst v Evropě (soused Polák, Švýcar, Finka…) Bylo to vskutku ohromující. Teambuildingové aktivity doprovázelo nadšené švitoření o rozdílech, postřezích a zážitcích, jenž jsme zde za krátký čas našeho pobytu stihli nasbírat. Vyzdvihnout ale musím noční procházku na vrcholek nedaleké hory. Bylo již pozdě. Měsíc zářil a oslňoval hvězdičky, které na nás šťastně blikaly. Vystupovali jsme prudce vzhůru a můj mozek byl v jednom ohni. Celý den jsem poslouchala španělsky mluvící převahu a když někdo promluvil anglicky, působilo to na mě, jako oáza klidu… jako kdyby na mě někdo znovu mluvil mým rodným jazykem. Cestou na vrchol jsem se tedy dala do řeči s Ryanem (pamatujete? 😊) a vzpomínala jsem s ním na svoji kolébku a on se mi snažil přiblížit tu jeho.

Byl to krásný víkend se spoustou různých zážitků, které ale už nebudu dále rozebírat a raději Vám sem dám fotky, abyste si mohli kouzlo okamžiku vychutnat i jinou cestou, tedy tou vizuální.

Raketový pokrok

Po ne zrovna odpočinkovém víkendu, opět začala škola. V labyrintu chodeb jsem se stále ztrácela a musela jsem mít před sebou, jak se patří přehlednou a velkou mapu, abych nezabloudila úplně. Musím přiznat, že přestávky dlouhé 4 minuty pro zmatené studenty jako jsem já rozhodně nestačí… Dny plynuly jako voda. Škola/tenis, škola/tenis… Každý den se jevil stejně. Pamatujete, jak jsem si stěžovala na to, jaké jsem v tenise nemehlo? Za nějaký čas začala křivka mého sportovního umu stoupat (musím se pochlubit, že i křivka toho jazykového přímo úměrně šplhala vzhůru s tou sportovní). Hra tenisu se pro mě stala příjemným odreagováním. Horší bylo to, že každý druhý den jsme měli tenisový zápas= mach, trvající vždy asi 3 až 4 hodiny. V týmu nás je dohromady 20 a hraje jen 7 nejlepších (do kterých já pochopitelně nespadám). Seděla jsem tedy v každý takový den s ostatními děvčaty hladová a unavená na železné lavičce, zírajíc do blba a myslíc na to, zdali mi to opravdu stojí za to.

A věřte nevěřte, stálo. Seznámila jsem se zde se dvěma holkami, které se o mě začaly starat, a které již oficiálně mohu nazývat svými kamarádkami. První z nich Kassie, ta se mnou dokonce navštěvuje hodiny psychologie (mezi námi, hodně velká záchrana, vzhledem k tomu, že pořád děláme nějaké aktivity ve dvojici). A druhá, Ali, miluje učení nových jazyků a také poznávání nových kultur. Mimo jiné je nadšenou lyžařkou, podobně jako já a již se mnou plánuje zimní výlet na lyže. Později jsem byla i u Ali doma a byli jsme na rybách, to je ale trochu jiný příběh.

​Školství?

Spousta lidí se mě ptá, jak mi vyhovuje zdejší školní systém. Inu… nevyhovuje. Za prvé…každodenní rutina mě pohlcuje natolik, že pokud se v nějaké hodině najde hluché místo (a taky že najde, vzhledem k jejich zbytečně vysokému počtu), rozutíkají se mi myšlenky úplně jinými směry, než je žádoucí, a abych se tolik nenudila, uchyluji se k jezení a pití všeho možného, co je jen po ruce (zde je odpověď na záhadu obezity americké populace). A za druhé: myslím, že nejsem daleko od pravdy, když vyrukuji s tvrzením, že vinu za málo pevná přátelství a vůbec nedostatečný sociální kontakt americké mládeže, nesou právě neustálé změny spolužáků a krátké pauzy mezi jednotlivými hodinami. Psala jsem si i s jinými výměnnými studenty v USA a ti mi moji teorii potvrdili. Mimo to mám podezření, že právě v důsledku téměř mizivého počtu pevných přátelství zde panuje až fanatické hledání a touha místních po navázání vztahů s opačným pohlavím. Na americké high school má totiž přítele či přítelkyni naprosto každý, a když ne, propadá sebelítosti, depresím a zoufalému hledání.

A divit se nepřestanu…

Upřímně nevím, jak američtí mladiství mohou v takových podmínkách žít. V každém „crazy“ americkém filmu o místní omladině můžete vidět spoustu party a užívání si studentského života. LEŽ!!! Jedna velká fikce od místních scénáristů a producentů. Opak je pravdou. Děti zde žijí velice spořádaný život, který v kostce vypadá následovně: škola, sport, práce, učení. Přátelé moji, věřte mi nebo ne, nic mezi tím neexistuje! Lidé zde zapomněli chodit do kaváren, zapomněli chodit večer do restaurací. Otcové rodin zapomněli chodit s ostatními otci do hospod. Ženy zde zapomněly pomlouvat, stejně tak jako zapomněly věšet prádlo, (kdo by se s tím také věšel, když mají sušičku). Když zde někdo z této pěšinky lemované kamením sejde, je považován za vyvrhela a je automaticky přesunut do podsvětí.

Na jednu stranu je to dobré, děti se snaží býti nejlepšími ve škole, a když ne tam, tak alespoň ve sportu, (když ani v tom ne, přijdou na řadu těžké váhy). Avšak na druhou stranu… lidi moji, bavte se! Jste na světě jenom jednou! A že je to nádherné místo… Na smrtelné posteli nebudete vzpomínat na to, jak jste párkrát dostali za 1… Budete vzpomínat na přátele, kamarády, rodinu a prožity, jenž jste si společně vytvořili.

Příjemné překvapení

Byla jsem tak zaneprázdněna sebelítostí a steskem, že jsem až zapomněla na to, co mě v ten den mělo čekat. Senior night! Hned vysvětlím: pro všechny studenty posledních ročníků si jejich sportovní tým (pokud nějaký sport praktikují) připraví velkou oslavu se spoustou jídla a pití. Do studentovi skříňky také jeden spoluhráč vloží nějaké dárky dle uvážení a šíleně skříňku vyzdobí. Mě dostala na starost Kassie. Hned ráno si mě odchytla a ukázala mi, co všechno si pro mne připravila. Bylo to úžasné! Moje nálada se rázem vyhoupla z nuly na sto! Co mi ale udělalo ještě větší radost byla Ali… Víte, jednou jsem se na takovém tenisovém zápase vášnivě rozmluvila o našich rohlících a jak mi chybí. Představte si… Ali nezahálela, našla si recept a upekla mi je! Byly tedy o poznání menší (foto níže), ale chutnaly výborně. Moc mě tímhle gestem potěšila a já se zase cítila být šťastná.

Další články od Jany

Studium v zahraničí

Studium v zahraničí

pro středoškoláky

 

Chceš prožít nezapomenutelný školní rok 2020/21 v USA, Kanadě, Brazílii, Mexiku, Argentině, Kolumbii, Japonsku, Thajsku, Koreji, Austrálii, nebo na Taiwanu? Nebo v nějaké úplně jiné zemi? Zaregistruj se do našeho seznamu předběžných zájemců! 

Pro úspěšnou registraci do našeho seznamu potvrď prosím Tvoji emailovou adresu kliknutím na odkaz v emailu, který jsme Ti poslali. Děkujeme!

Pin It on Pinterest

Share This

Sdílejte tento příspěvek se svými přáteli!