Z Kanady na chvíli na Aljašku

Moje 3. host rodina mi jednoho dne oznámila, že pro mě připravila překvapení. Měla jsem hádat, co to bude. Myslela jsem si, že pojedeme všichni společně do aquaparku nebo na nějakou úžasnou večeři, že mě možná vezmou na koncert nějaké kanadské hvězdy, anebo na muzikál. Ale že s nimi poletím na Aljašku a spát budeme v iglú, to mě nenapadlo ani v nejdivočejším snu. 

 Nemohla jsem tomu vůbec uvěřit a neskutečným způsobem jsem se těšila. Odpočítávala jsem hodiny. Všechno potřebné jsem už měla zabaleno. Moje host mamka mi půjčila své speciální lyžařské vybavení, protože na Aljašce bývá i 40 stupňů pod nulou. Takovou zimu jsem si vůbec neuměla představit a trochu jsem se i bála, jestli to vůbec přežiju a do rána ze mě nebude rampouch. Najednou nastal okamžik našeho odjezdu. Autem jsme se přesunuli do Kelowny, odkud jsme letěli do Vancouveru. Zde jsme si půjčili terénní auto a vyrazili směr Aljaška. 

Jelen na silnici

Co vám budu povídat. Cesta to byla dlouhá. Vidět půl dne pořád jen jeden a ten samý les není úplně nejzábavnější, ale v autě jsme si povídali a poslouchali rádio, takže to nakonec i docela uteklo. Za celou dobu kolem nás neprojelo žádné auto, jediným živým tvorem, kterého jsme potkali, byl pes, těžko říct, kde se tam z ničeho nic vzal, a pak ještě jelen. Po pár hodinách jízdy nám došlo, že s sebou nemáme žádnou svačinu a začíná se ozývat hlad. Široko daleko nic, jediné, co moje host maminka objevila na internetu, byla něco jako kantýna, kde se vařilo jídlo dle původních obyvatel. Nebyl to žádný zázrak, ale svůj účel to splnilo – najedli jsme se.  

Pak jsme znovu pokračovali několik hodin v jízdě a kolem nás byl znovu jen les a les a zase znovu les. Jenže najednou jsme se ocitli na parkovišti, kde pro nás byla přistavěna soukromá helikoptéra, která nás odvezla přímo do vysokohorského campu. Tuto “vesničku” tvořila vlastně jen jedna budova, ve které se vařilo, bylo zde WC a koupelny a večer zde všichni seděli a povídali si. No a kolem bylo postavených pár iglú.

Lyžování v ráji

Iglú v tomto pojetí je vlastně speciálně upravený stan, který je zabořený do sněhu a je krásně vyhřívaný, takže tam člověk spí jen v tričku s krátkým rukávem. Ještě ten den, co jsme přijeli, nám náš soukromý instruktor ukázal, jak se chovat v případě padání laviny a nacvičil s námi použití signalizačního zařízení, které má člověka najít v případě, že ho zasype lavina. V duchu jsem se modlila, aby se nic takového nestalo. A druhý den ráno po vynikající snídani jsme již vyrazili. Jet v prašanu, vidět kolem sebe blankytnou oblohu a překrásné hory, byl prostě nepopsatelný pocit.

Na dovolené jsme strávili celkem 4 dny. Po prvním dnu jsem myslela, že mi upadnou nohy, pak jsem si ale postupně zvykla a jízdu jsem si užívala fakt naplno. Lyžovalo se od rána až do večera, pak jsme se všichni sešli ve společenské místnosti na jídlo a dlouho do noci si povídali. Byla jsem tam za hvězdu už jenom svým věkem – všem ostatním účastníkům bylo totiž minimálně 50 plus. Všichni si se mnou povídali a vyptávali se na Rotary. Bylo to moc příjemné a já na tyto okamžiky, kdy jsem svištěla dolů po svahu, kolem mě létala oblaka prašanu a slunce mi pralo do očí nikdy v životě nezapomenu!

Daniela Košařová, RC Plzeň-Beseda → Kanada D 5560, Outbound 2023-24