Myslím si, že moje generace má ohromnou výhodu oproti generacím našich předků. Máme svobodu a ohromné možnosti, které ke svobodě patří. Cestování, byť je již bráno jako samozřejmost, je privilegium a výměna je ještě něco na víc. Není to jen chození po památkách, obdivování přírody nebo ještě oblíbenější pochutnávání si na lokálních specialitách v restauraci. To, co jsem vyjmenoval je pouze ta část ledovce, kterou lze vidět nad hladinou. Výměna je jako ponoření se pod hladinu a snaha o to plavat co nejdál, poznávat novou kulturu, zvyky a tradice, jazyk, každodenní život, chování lidí. Být pro jednou cizincem a uvědomit si, jak maličcí ve skutečnosti jsme, ale zároveň sbírat potřebné sebevědomí a s touto nelehkou situací se vypořádat. Udělat velký krok v procesu dospívání.
Jet či nejet, to je oč tu běží
Dříve, než jsem vyrazil na výměnu, tak mi nic nechybělo. Měl jsem okolo sebe super kamarády, které jsem nechtěl opustit, hrál jsem basketbal a dost mi to šlo. Dokonce jsem si rok před odletem splnil sen a zahrál si s českým mládežnickým národním týmem na mistrovství Evropy. K tomu jsem ještě hrál volejbal a chodil do hudebky na kytaru a kytarový orchestr. Byl jsem hodně vytížen a dělal jsem to, co mě baví. Byl jsem spokojený s tím, co dělám i sám se sebou. Člověk by si řekl, proč bych chtěl tedy někam jezdit. Na rok? Furt jsem dokola slyšel od kamarádů a známých, jak je výměna super a jak to všem změnilo život, až mi to přišlo přehnaný, ale říkal jsem si, že na tom asi něco bude. Tak jsem si řekl, že to nezjistím, dokud to nevyzkouším a aspoň vypadnu z toho, co dělám dokola každý rok a vyzkouším něco úplně nového, co mě možná posune víc, než kdybych zůstal. Teď, když jsem se vrátil z výměny, mohu potvrdit, že to byl velký krok kupředu v mém životě a z kluka, který měl nervy při hraní na kytaru na školní besídce se stal člověk, který byl schopný zahrát a zazpívat před 800 lidmi na Rotary konferenci a před více než 1000 lidmi improvizovat na kytaru v doprovodu školní jazzové kapely. Není to ale jen o úspěších. Je to především o určitém procesu sebepoznávání a vývinu charakteru. Já během toho roku zjistil, že jsem začal být tolerantnější, a dokonce i trpělivější s čímž jsem do té doby měl docela problém. Možná to bylo právě kvůli mé host rodině.
Starý přítel
O host rodině jsem věděl velmi málo, jelikož i když jsem se je pokoušel kontaktovat již před výměnou, moc mi neodpovídali a pak jsme si jednou volali, ale internet moc nefungoval, tak jsme si toho moc neřekli a bylo tam tolik lidí za tou kamerou, že jsem nevěděl, kdo z nich jsou moji budoucí host rodiče. Když jsem přiletěl, tak se ukázalo, že to byla ta nejstarší generace z těch, co jsem viděl. Mému host taťkovi bylo neuvěřitelných 83 let, chodil třikrát týdně do posilovny a odcházel dříve, než jsem vstával do školy (vždycky mi říkal, že je velmi důležité, aby šel, jinak si jeho kamarádi z posilovny budou myslet, že umřel), mé host mamce bylo 76 a jejich téměř slepému (když jsem odcházel do druhé host rodiny, tak už úplně slepému) psovi bylo taky tak nějak. Nevěděl jsem, jaké to bude, ale byl jsem připraven to zvládnout. A bylo to velmi obohacující na obě strany. Ano, jedl jsem ze špinavého nádobí, přestože měli myčku, protože ji používali jen výjimečně a můj host taťka, který měl nádobí na starost holt už tu špínu neviděl. Kolikrát se v salátu objevilo plesnivé rajče, a protože jsem prošlé jídlo vyndal a nejedl, brzy mi začali říkat, že jsem vybíravej a kdykoliv jsme šli k někomu na jídlo, tak jim to hlásili.
Přesto všechno jsme si vytvořili nádherný vztah, především pak s mým host tátou. Dělali jsme si srandu ze sebe navzájem a nebáli jsme říct i něco peprnějšího o tom druhém, protože nás to bavilo, jen chudák host mamka to nechápala a vždycky mi říkala, ať si to tak neberu a mého host taťku kárala. Dokonce jsme si našli seriál, který jsme sledovali jen společně a vždycky jsem se těšil, až se večer budeme dívat. Hodně jsem jim pomáhal v domácnosti i s prací na zahradě a na domě, byť častokrát zkoušeli mou trpělivost, když moje mamka to chtěla takhle a můj taťka zase takhle a furt se dohadovali a já tam stál mezi nimi a místo toho, abych si mohl udělat věci do školy a hodit si nohy nahoru, jsem stál mezi nimi a čekal až se domluví. Nebo spíš až se to nějak rozhodne, protože se většinou nedomluvili. Mou trpělivost také trénovali tím, že neslyšeli a zvlášť taťka, když si zapomněl naslouchátka… A když na něj ještě začala mamka křičet o oktávu výš, tak bylo úplně jedno kde v tom jejich velkém domě jsem. Bylo to slyšet všude. Po šesti měsících mi řekli, že mysleli, že mě budou mít jen na dva týdny, ale že kdyby věděli, že s nimi budu já, tak že by si mě prý nechali na celý rok, ale na konci výměny mi řekli, že jsem byl to nejhezčí, co je za posledních 15 let potkalo. A za to to stálo.
Pták Gabriel RC Písek → USA D 5160
