Poslední úsek cesty byl nejhorší. Svah byl šílené prudký, škrábala jsem se nahoru z posledních sil. V duchu jsem obdivovala jak tohle může naše průvodkyně absolvovat každý den??
Nejhorší část úseku mi dala dost zabrat, ale vylezla jsem!! Teprve na vrcholu jsem se pořádně rozhlédla a zděsila se i žasla zároveň. Nádherný výhled kolem a pocit vítězství byl úchvatný, ale pomyšlení na zpáteční cestu příšerné…
Sobotní večer jsme měli jít na akci od Rotary clubu. Myslela jsem si, že se tam budu hrozně nudit, ale překvapilo mě to. Hrála jejich tradiční hudba a tancovalo se. Už by mě nemělo překvapovat, jak rychle se do všeho Argentinci zapojí. Když někdo chtěl tančit, tak tančil, ať už to bylo s mužem nebo ženou. Vystoupila i taneční skupina. Líbilo by se mi alespoň jeden tanec se naučit…
Mohli jsme si koupit hamburger čerstvě připravovaný, nebo nějaký zákusek, který si mladší studenti přinesli. Mohli jsme hrát různé hry nebo si jen tak hovět na velmi teplém sluníčku. Druhý den 21. září jsme nemuseli do školy! (jo už zasJ) Večer mě čekala schůzka mého Rotary clubu. Potkala jsem se tu se dvěma dalšíma studentkami Luisou z Německa a Petreou z Dánska…
Den před konáním Campu jsem se měla poprvé potkat s mojí counselorkou. Je to moc milá paní, ale nemluví anglicky. Proto jsem se bála, že obě zažijeme trapas, ale příjemně mě překvapilo naše dorozumívání. Směsice pantomimi, základních španělských frází a překladače. Nakonec se z toho vyvinul zajímavý rozhovor…
Pražské letiště je plné lidí. Pomalu se začínám bát. „Mami prosím hlavně nebreč!“ „Vždyť já se snažím.“ Loučení je těžké naposledy říct ahoj mamce a tátovi je strašné. Poslední pusa a pohlazené a…Kontrolou jsem prošla v pořádku. Včas nastoupila a za hodinu a půl jsem byla v Amsterdamu. Jestli se mi Pražské letiště zdálo velké tak tohle je obrovské…
Byť rok 13.000 KM od môjho domova, mojej rodiny, kamarátov a postele ? Tak to bol môj rok v Argentíne. Nádherná príroda, skvelí ľudia a ešte lepšie jedlo ”mňam”. Tak to je Argentína…
