Upřímně, ani nevím, co mám psát. Když se mě někdo zeptá: „Jak bylo v Brazílii?“ vždycky odpovím to samé. Že to bylo úžasné. A lidi mě vybízejí ať jim vyprávím, ale já nevím nikdy o čem, nevím odkud začít, protože během toho roku jsem toho zažila tolik… A v 98% to byly jen ty dobré věci.
Nevím, jestli mám začít vyprávět o tom, jak moc jsem se změnila já. O tom, že jsem mnohem sebevědomější, přátelštější, otevřenější více možnostem, nebojím se moc riskovat, vím mnohem lépe než před rokem, co chci a čeho chci v životě dosáhnout… Nebo jestli mám začít vyprávět, že jsem procestovala velkou část Brazílie, že jsem bydlela kousek od vodopádů Iguaçu, že jsem byla v Amazonii, že jsem viděla sochu Krista Spasitele, Cukrovou homoli, že jsem procestovala severovýchodní pobřeží Brazílie, strašně moc věcí, co jsem viděla, strašně moc lidí, co jsem potkala.
Že jsem se během toho roku spřátelila se strašně moc lidmi z jiných zemí všude po světě a dalo mi to úplně jiný pohled na svět, že jsem poznala ty nejlepší kamarády na život a na smrt. Že jsem konečně překonala tu stydlivou Amálii, která místo toho, aby se musela bavit s lidmi, zůstávala doma a bavila se jen s těmi nejbližšími. Že jsem se překonávala, a i když nenávidím dělání prezentací, tak jsem s mými nejlepšími kamarády měla projekt, kde jsme chodili do škol a prezentovali naše země. A i když mám pořád s tím problém, třesu se, je mi špatně, chce se mi někam utéct, tak jsem to nevzdala a věřím, že jednoho dne budu stát před publikem a budu naprosto uvolněná, beze strachu.
Capoeira, bojový tanec, který do Brazílie přivezli otroci z Afriky
Socha Krista Spasitele. Jedno z nejkrásnějších míst, které jsem kdy navštívila
Tady jsem byla v Amazonii a pochovala jsem si lenochoda
Netuším, jestli lidi chtějí slyšet o tom, jak moc se mi stýská po mých kamarádech. Jestli chtějí slyšet, jakou mentalitu lidé v Brazílii mají. Že se tam lidi starají sami o sebe, neřeší tolik ostatní, nesnaží se na všem najít nějakou chybu, ale naopak, vždycky se snaží vidět v člověku to nejlepší a když se jim něco líbí, tak to řeknou. Že na tebe nehází divné pohledy, když začneš s kamarády, jen tak z ničeho nic, tancovat na ulici a hlasitě se u toho smát, ale ještě tě povzbudí a přidají se. Že se tam lidi pořád usmívají a srší z nich dobrá nálada, která je nakažlivá, a i když ti moc do smíchu není, tak neodoláš a začneš se smát taky.
A i kdybych tohle všechno někomu řekla, tak si stejně myslím, že to nepochopí úplně správně. Tohle si člověk musí prožít. Musí vystoupit ze své komfortní zóny, musí zkoušet nové věci, někdy musí trošku zariskovat, nesmí se bát. Jednou mi moje host sestra řekla: „A proč se vůbec bojíš někoho na něco zeptat? Nejhorší věc, co se může stát, je, že ti řeknou ‚ne‘. A to přece není nic strašného.“ A možná to pro vás zní jako naprosto přirozená věc a klepete si na hlavu, proč to pro mě tolik znamenalo, ale já se vždycky bála jenom oslovit někoho, koho neznám a zeptat se na cestu, nebo kolik je hodin.
Manaus! Hlavní město státu Amazonas
Do Brazílie jsem přijela jako malá holka, co se všeho bála, co nechtěla zkoušet nové věci, protože přeci „co si o tom lidi pomyslí?“, ale poznala jsem skvělé lidi s kterými jsem to fakt já a z dříve docela negativní Amálie se stala pozitivní holka, která si život užívá na 100%. Nelituji ničeho, sice jsou tu věci, které bych možná trošku pozměnila, ale to bych pak nebyla tam, kde jsem teď. Výměna v Brazílii mi toho dala tolik, že se to ani nedá popsat. Poznala jsem samu sebe, poznala jsem spoustu úžasných lidí, novou kulturu, poznala jsem, co to opravdová radost do života je, co to je žít život na 100%. Ten rok jsem byla nejšťastnější za celý svůj život a přílet domů, zpátky do reality, jsem nesla hodně špatně.
Ale život jde dál, a já věřím, že mé dobrodružství v Brazílii zdaleka nekončí, protože se tam plánuju podívat ještě hodně krát a s výměnnými studenty, co celé to dobrodružství prožívali se mnou, se uvidíme už brzy. A já se na další dobrodružství moc těším.
Další články od Amálie
Outbound 2018/19 Brazílie
