Celý prosinec se pro mě nesl v docela chaotickém tempu. Na začátku měsíce jsem se se svými spolužáky zúčastnila ceny de egresados, což je něco jako náš maturitní ples. Všichni jsme se krásně oblékli — do dlouhých šatů a sak.
Ještě před oficiálním zahájením, v jedenáct večer, jsme měli společné focení. Potom jsme se autobusy vydali na místo konání, kde už netrpělivě čekali rodiče a učitelé. Po projevech spolužáků i profesorů jsme už jen společně tančili a užívali si poslední chvíle, které jsme mohli strávit jako jedna třída.
V polovině prosince jsem se také zúčastnila tanečního vystoupení v divadle. V minulém příspěvku jsem zmiňovala, že jsem začala tančit jazz. Prakticky hned po mém příjezdu v létě jsme začali připravovat choreografii na vánoční vystoupení. Půl roku pravidelných zkoušek, opakování kroků a slaďování pohybů nás postupně přivádělo k velkému dni. Čím víc se termín blížil, tím víc jsem si uvědomovala, že si plním dětský sen — stát na jevišti, být v zákulisí mezi kostýmy a světly a zažít atmosféru skutečného divadla jako tanečnice, ne jako divák.
Den vystoupení byl plný emocí. V šatně jsme si společně upravovaly kostýmy a lepily třpytky do vlasů. Přesto přišly i těžší chvíle: mrzelo mě, když jsem zjistila, že moje hostitelská rodina nakonec nemůže přijít. A během samotného vystoupení jsem navíc na začátku choreografie nastoupila ve špatnou dobu, což mě na chvíli znervóznilo.
Jakmile jsem ale stála na jevišti a oslnily mě reflektory, snažila jsem se na chybu nemyslet. Z hlediště jsem zaslechla kamarádky, které mě z vyšších řad povzbuzovaly a tleskaly. Jejich podpora mi dodala jistotu a pomohla mi si celý ten okamžik opravdu užít.
Tohle vystoupení — a ten pocit sounáležitosti — byl jeden z nejhezčích momentů, které jsem kdy zažila.
Karolína CETLOVÁ, /RC Opava/ – D4851, Argentina
Prázdniny po belgicku (část první)
Hned první den prázdnin jsme měly velké plány! Tím „my“ myslím mě, Sophie a Edith...
