fbpx

Nedílnou součástí americké kultury je Americký fotbal. Každý pátek se všichni sejdou na stadionu a sledují středoškolský fotbal. Všichni fandí, baví se s kamarády, sledují napínavý zápas a užívají si svoji sociální chvilku. Ve stejnou chvíli se na hřišti potí velcí, svalnatí hráči. Před fanoušky stojí roztleskávačky a povzbuzují dav. 

Já jsem měl možnost vyzkoušet si oboje. Být skandujícím fanouškem i zpoceným hráčem. Člověk s mojí výškou by se ve většině případů do týmu ani nedostal, ale mě se to díky tomu, že jsem byl výměnný student podařilo. Každý den jsem po škole trénoval s celým týmem. Tréninky jsou náročné, ale určitě stály za to. Je tam vždy dobrá atmosféra a všichni na mě byli milí a snažili se mi pomoct. 

Byli až tak hodní, že trenéři vytvořili sestavu dělanou pro mě. Trénovali jsme celý týden. Všichni věděli, co dělat. Když ale nastal den D a já byl zavolán trenérem na hřiště, došlo k problémům. Na hřišti byla jiná sestava lidí, než se kterou jsem trénoval. Prý, že to bude v pohodě. Říkám: „ok, jdu na to.“ Naběhnu tam, sdělím quarterbackovi postup a jdu se připravit. 

Hra se odstartuje, dostanu míč a bum, najednou ležím na zemi. Jeden z obránců, co mě měl bránit, si spletl, kam má jít a nechal mě nebráněného. Já 164 cm, 60 kg proti klukovi 185 cm, 120 kg. Bylo to rychlé. Stalo se to dvakrát. Místo plánovaného touchdownu, jsem se nikam nedostal. Otřes mozku jsem ale neměl, jsem naprosto v pořádku a zážitek nikdy nezapomenu. Byl to jeden z nejlepších momentů celé výměny. Být na tom hřišti a držet ten míč aspoň na těch pár vteřin.

Další články od Matěje

Pin It on Pinterest

Share This

Sdílejte tento příspěvek se svými přáteli!