Střihla jsem si karaoke s 66 letou, naprosto báječnou paní, snědla jsem všechno pomelo, které tam bylo, ochutnala jsem kokosovou vodu (mimochodem nechápu, co na tom všichni mají, mě to teda přišlo hnusné) a večer jsme se ubytovali v naprosto božích, barevných chajdalupkách…
10.8. večer mě moji nejmilovanější rodiče odvezli na letiště do Vídně, kde jsem je po ultra velkém trápení a brečení, opustila a vydala se směrem k letadlu. Loučení se všema je na celé výměně asi nejhorší a nejtěžší, teda zatím to tak vnímám. Do letadla jsem spolu se slzavým údolím, které se mi ještě stále valilo po tvářích, v pořádku nastoupila, usadila se a následoval nekonečný 10 hodinový let…
Vždycky, když mi přišel můj život nudný, tak jsem si říkala a představovala si, že až teda dodělám tu střední školu, tak se vydám objevovat ten krásnej, velkej svět. Že si teď teda začnu už doopravdy šetřit a po tý maturitě to rozjedu. Jenže. Mně se nechce čekat AŽ si dodělám střední. Nebaví mě čekat. Já chci hneed! Prostě jsem si tak hezky (rozhodně ne jednoduše, ale hezky, to zas jo) vylezla z té svojí bublinky plné jistoty, kterou jsem si už pár let budovala a jsem připravená na všechno, co se tam venku ve světě bude dít, jsem připravená být toho součástí. Učit se, radovat se, brečet, smát se, objevovat, dělat všechno, na co budu mít odvahu a hlavně si to jedu užít…
