1800 kilometrů, více než 30 hodin v autobuse, 2 země a hlavně spousta nových zážitků a přátel. Tak takhle by se dal popsat můj poslední týden, který byl nabitý k prasknutí.
Diego
Diego je Brazilec, pocházející z malé vesničky Porto Bareiro. Jaká náhoda, že letos tak jel na výměnu s Rotary. Ještě vetší náhodou je země, do které jel, Česko a tou úplně největší náhodou je to, že skončil v mojí české rodince. S Diegem jsme měli to neuvěřitelné štěstí a možnost potkat se v Curitibě. Strávili jsme společně zhruba 3 hodiny. Celé to zakončil tím, že mě pozval k nim domů, do Porta Bareira. Čekal jsem, že na návštěvu pojedu až někdy v druhé polovině své výměny, až budu umět dobře portugalsky, neboť jeho rodina neumí anglicky. Zhruba před třemi týdny mi však od něj přišla zpráva, že jsem zvaný na meeting inboundů v jejich distriktu. To mi přišlo jako úplně super a hned jsem chtěl jet. Nakonec jsem získal všechny povolení a mohl jsem vyrazit.
Laranjeiras do Sul
Toto byla destinace, kam jsem se vypravil autobusem z Curitiby. Trochu jsem podcenil přípravy s jídlem a po 5 hodinách co jsme zastavili na přestávku, jsem umíral hlady. Dal jsem si 2 sýrové pastely a balíček orea. Pak už jen poslední 2 hodiny cesty a byl jsem v cíli. Tam mě už čekala Angela, Diegova mamka, a Gloria, výměnná studentka z Venezuely. Toho dne jsme se vyrazili podívat na kraví aukci a pak jsme večer šli na Jehněčí slavnosti. Další den ráno jsme pak vyrazili směr Cascavel, což bylo místo srazu s ostatními inboundy. Sraz byl v all-you-can-eat restauraci (jak jinak) a celkem se nás tam sešlo 19. Nejlepší na to všem bylo, že tam byli dva Slováci, Maggie a Leo, a tak jsem si po dvou měsících mohl popovídat česky.
Po obědě jsme zamířili do Foz do Iguaçu, jakožto místa konání celého tohoto meeting. A po cestě jsme nabrali ještě další 4 inboundy, takže nás bylo celkem 23, s tím, že já jediný, jakožto host, z jiného distriktu. Po příjezdu jsme se všichni nahrnuli do bazénu a strávili tam příjemné čtyři hodinky. To už přijel i další distrikt ze Santa catariny, a tak jsme vyrazili na večeři do all-you-can-eat pizzerie a povím vám, to byl zážitek. Snědl jsem tak 25 kousků pizzy asi tak 7 různých druhů, včetně čokoládové se zmrzlinou (podle mě to není pizza, ale dort), no prostě fantazie, sotva jsem se dostal do postele. Ráno jsem byl pořád tak strašně plný, že jsem si ani pořádně nedopřál naší luxusní snídaně.
Itaipu binacional
To byla naše první zastávka a pěkně působivá. Druhá největší hydroelektrárna na světě s objemem vody 4000l na každého obyvatele na planetě. Stavba, na níž se podílelo 40 000 dělníků a díky níž vzniklo celé tamní město, je opravdu působivá. Energie se dělí přesně půl na půl mezi Paraguay a Brazílii a je spravována oběma vládami. Měli jsme hodinovou prohlídkovou trasu, bohužel s výkladem pouze v portugalštině, a tak jsem nerozuměl úplně všechno.
Paraguay
Ještě téhož dne jsme se vypravili do Paraguaye. Hlavní atrakcí toho všeho byly nákupní centra, jelikož většina z tamních inboundů žije v dosti malých městech a nákupáky nemají, tak byli jako u vytržení. Zato já, který je nemá v lásce ani normálně a navíc v Curitibě jsou jich desítky, jsem byl docela otrávený, ale aspoň jsem mohl trávit svůj ne příliš dlouhý čas s novými kamarády. Po prvním nákupáku jsme se přesunuli do jiného, abychom si dali oběd. Po obědě jsme měli rozchod, a zatímco ostatní opět prchli nakupovat, já jsem se vydal prozkoumat zdejší okolí a byl jsem překvapen, jak moc se to liší od Brazílie. Ulice byl mnohem špinavější, organizace chyběla úplně, no prostě docela 3. svět. Nakonec jsme si dali všichni acaí, jelikož bylo šílené vedro, a vyrazili zpět na hotel naložit se do bazénu.
Večer nás pak vzali do luxusní restaurace, kde jsme zhlédli představení několika tanců a písní ze zemí latinské ameriky. Předposlední den jsme se konečně dostali k samotným vodopádům a pro mě to byl neuvěřitelný zážitek. Moc se to nedá popsat slovy, a proto sem dám spoustu obrázků, abyste si mohli udělat představu. Další den nás bohužel čekalo smutné loučení, nejdříve s druhým distriktem, a pak i s inboundy z jejich distriktu 4640. Poslední společný oběd a bye bye.
Ilha do Mel
Aby toho nebylo málo, tak po mém návratu mi rodiče řekli, že pojedeme na víkend na Ilha do Mel, což je velice populární ostrov nedaleko Curitiby. Abychom se tam dostali, tak jsme si nejdříve museli půjčit auto a pak se přepravit ferry boat na samotný ostrov. Pak nás čekala hodinová procházka po pláži k našemu ubytování, a vzhledem k tomu že jsem měl rýmu, tak jsem ihned pocítil, že jsme u moře, neboť se mi hned lépe dýchalo. Náš hotýlek byl takový malý schovaný domek, ale na pokoji jsme měli klimatizaci, což bylo super. Večer jsme pak šli na procházku do zdejší pevnosti, která měla chránit vstup do přístavu proti Němcům za 2. sv. války a když jsme došli na vyhlídku tak jsem viděl neuvěřitelný přelet tukana, mě přímo pod nosem, bohužel se mi jej nepodařilo vyfotit. Na večeři jsme se pak stavili v jedné z místních hospůdek a dali si tradiční rybí pokrm.
Druhý den jsme sbalili věci a vyrazili na tůru kolem ostrova. Sice bylo trochu mlhavo, ale pořád to bylo super. Jediné co mi přišlo smutné, bylo to, že jsem viděl více mrtvých zvířat, než těch živých, naštěstí to na konci zachránil úchvatný had. Tak myslím, že to pro dnešek stačí. Já se trochu zotavím a již za chvíli vám povím o cestě do Pantanal, na kterou se v nejbližší době chystáme.
Další články od Jakuba
