Escoteiro je zdejší název pro skaut a já jsem se zde stal jeho součástí. Nejdříve bych měl asi objasnit, jak jsem se já, který nikdy ve skautu nebyl, ani o něj neprojevoval nějaký zájem do skautu dostal. Je to hned z několika důvodů, tím největším byla asi nuda a nedostatek fyzických aktivit. V Česku o sobě můžu říct, že jsem aktivní mám, spoustu zájmů a spoustu pohybu, ať už díky basketu nebo jiným aktivitám, no a v Brazílii jsem trochu zlenivěl. Ne že bych úplně chtěl, ale ono tady prostě není tak lehké mít tolik aktivit, a tak jsem měl tu touhu něco dělat, to by ale samo o sobě nestačilo.
Celé to odstartovalo v Interactu, a proto všem, kteří toto čtou a na výměnu pojedou, vřele doporučuji do Interactu chodit, protože já osobně si myslím, že se vám tam naskytne mnohem více příležitostí na různé aktivity, než třeba v Rotary klubu. No nicméně v Interactu jsem se seznámil s Matiasem, klukem, který je na brazilské poměry docela atypický, a jak jsme zjistili, jsme si hodně podobní a máme podobné zájmy atd.. No nicméně jednoho dne mi navrhl, jestli bych se nechtěl jít podívat do skautu, do kterého on chodil, a já si řekl, proč ne, je čas zkusit něco nového, ale hlavně si trochu protáhnou tělo.
A tak se stalo, že jsem se vydal do skautu. Musím říct, že z venku vypadá jejich základna spíše jako muniční sklad, ale vevnitř je to docela útulné. Zdejší skaut nese jméno Grupo Escoteiro Carlos Pereira de Araújo a je to skaut kde chodí děti od 6 let do 21. Celkem zde chodí něco okolo 300 skautů, avšak je tady jedna zajímavá věc, já sice nemám jejich uniformu, ale to by mě tolik neřadilo jinam, jako to, že jsem široko daleko největší a to včetně všech dospělých. No prostě si tam někdy připadám jako ve školce.
První meeting byl docela sranda, až na to, že to bylo ještě v době, kdy jsem rozuměl velké kulové, a všechno mi museli překládat. Hráli jsme nějaké hry, pak měli něco jako debatu a pak ještě pár dalších aktivit, třeba pohybovou tichou poštu, která místo v předávání slova spočívá v tom, že se ukazuje sled pohybů a ten se posílá dál. Nezdá se to, ale bylo to vážně těžké a ani jednou jsme to nezvládli doručit úplně přesně. Pak jsem docela dlouhou dobu nechodil, jelikož jsem byl pryč z Curitiby, nebo jsme měli Rotary akci. Moje další návštěva se konala až na Halloween a tenkrát to byla celkem nuda, jelikož to nebylo moc akční a navíc měli nějakou přednášku o depresích a kdoví o čem ještě. Ale ten hlavní proč jsem se rozhodnul napsat tenhle článek je moje účast na třídenním kempování, které se uskutečnilo minulý víkend.
Když mi byla tato možnost nabídnuta, ani chvíli jsem neváhal, a tak jsem se minulý pátek vydal spolu s ostatními to 40 minut vzdáleného střediska. Upřímně jsem moc nevěděl co čekat, ale hlavně jsem doufal v jedno, a to že po třech týdnech fyzického klidu si konečně budu moci pořádně odrovnat tělo, jelikož už jsem to vážně potřeboval. Celkový počet účastníků byl něco okolo 120, což je docela pořádná nálož. Celý kemp se měl nést v duchu Westernu a v podstatě připomínal něco jako krátký tábor.
První den jsme si museli postavit tábořiště a vzhledem k velkému počtu kluků to vycházelo 4 na stan, což byl docela zážitek. Pak jsme měli oběd, byl výborný, ale tak trochu ve sparťanském stylu. Všichni si totiž museli dovést vlastní nádobí, a tak byly k vidění nejrůznější talíře typu super malé víčko od krabičky, něco jako psí miska, ale suverénně nejoriginálnější a tak trochu nechutný byl talíř z frisbie. Nicméně po obědě nás čekaly hry v rámci našeho týmu, samozřejmě trochu s tématikou Westernu, takže jsme skalpovali, plížili se a ničili indiánské osady. Ihned po první hře jsem pocítil, že z mého těla je troska a bolel mě skoro každý sval v těle. I přes to všechno jsem je však ve většině aktivit předčil, a tak se ze mě pomalu stávala taková malá legenda. A když jsme večer po noční hře usedli pod plachtu a povídali si, hovor byl plný scénářů jak já ničím celé nepřátelské týmy v různých hrách a už mi plánovali různé výzvy a souboje, kde musím porazit dosavadní šampiony no prostě no comment. To hlavní ale mělo přijít až další den.
Druhý den jsme se rozdělili do 7 družstev namíchaných ze skautů různého věku. Během dopoledne a části odpoledne jsme museli projít celkem 7 stanovišť a nasbírat co nejvíce zlata. Já bych osobně přiblížil několik aktivit. Ta první spočívala v tom, že jsme se nejdříve museli plazit v kruhu bahna a pak hodit podkovou. Zde vyvstaly na povrch dvě věci, za prvé jejich házecí rozmezí nebylo nadimenzované na mou sílu a podkovu co jsem hodil, se nikomu nepodařilo najít a za druhé mi vyvstal problém s oblečení, jelikož jsem si omylem zapomněl náhradní oblečení doma, tak jsem musel strávit zbytek dne v totálně zabahněném a mokrém oblečení.
Druhá aktivita, která mě mimořádně bavila, byla stavba telegrafické trati, ono já jsem žádnou trať nestavěl, já jsem ji bránil před indiány, které představovali pionýři, tedy ti nejstarší, a můj mozek konečně dospěl k závěru, že když jsou starší, tak přece můžu hrát naplno ne? No a podle toho se to i celkem odvíjelo, pionýrům schválně někdo z vedoucích řekl, že mi je 15, a tak při prvním útoku se v nevědomosti vrhli přímo do mých spárů. Souboj spočíval v tom, že jste protivníkovi museli strhnout fáborek, který se nacházel za pasem. Sice nám zničili většinu trati, ale poté co jsem 3 z nich zabil, jako nic pochopili, že nestojí proti obyčejnému Brazilci, no a já se začal dostávat pomalu do tempa a mé vraždící schopnosti se vyostřovaly, takže ke konci se většina indiánů držela za lajnou.
Další články od Jakuba
