Když říjen voní mořem

Tak už je třetina za mnou. Na jednu stranu je to dobře, na druhou stranu špatně, protože se mi můj čas tady krátí. Strašně to letí. Je říjen, což znamená, že je čas na další stěhování. Stěhuju se ke Greigovi a Suzanne, žijí v Kings Beach, jenom 5 minut pěšky od pláže! To je úplná paráda. Už se nemůžu dočkat na léto, až se budu chodit koupat do moře.

Na to, že tu jsem teprve čtvrtý měsíc, mám věcí, jak kdybych tu bydlela snad přes rok. Už teď vím, že budu muset koupit na zpáteční cestu minimálně jeden kufr. Mám tady vlastní pokoj, koupelnu, záchod a i takovej menší „obýváček“ se dvěma křesly a telkou, kdybych se chtěla na něco mrknout. Televizi mám i u sebe v pokoji, ale ještě jsem na ní nestihla zprovoznit Apple TV. Ve finále stejně moc nebudu mít čas se na ni koukat.

Ve čtvrtek 2. 10. jsem se vyfikla a vyrazila na narozeninový oběd mojí spolužačky, která slavila sedmnáctiny. Zašly jsme do restauračky hned vedle pláže. Abych se přiznala, na takovejhle typ oslav nejsem moc zvyklá, to víte, my v Česku všechno zapíjíme. Večer mě Greig vzal na procházku po okolí. Všude kolem pláží jsou chodníky, travnaté prostory na pikniky, lavičky a dokonce i grily, které jsou mimochodem zdarma pro veřejnost. To mi přijde super, jen tak jít s kámošema nebo s rodinou na grilovačku s výhledem na moře při západu sluníčka.

V sobotu 4. 10. Rotary pořádalo stánek, kde se prodávala ručně vyrobená přáníčka, a peníze šly na podporu lidem, co mají rakovinu. Vlastně to byly takové trhy, několik stánků vedle sebe, i s jídlem. V jednom pomáhal i Noel a Lyz společně s ostatními pomocníky.

V pondělí 6. 10. jsem šla prozkoumat okolí sama. Pláže tu jsou krásné a čisté. Překvapilo mě, že jsou taky všude okolo pláží speciální koše na plechovky, aby se recyklovaly. Recyklace tady jede fakt ve velkým, mají tady i to, že dostanete pár centů, když odevzdáte plechovky. Spousta rodin má dokonce i samostatné krabice, kam to sbírají celý měsíc, a pak to tam odvezou všechno najednou.

V pátek 10. 10. mi přibyl do sbírky zážitků let vrtulníkem. Náš Rotary klub je na stejném místě jako ten golfový, takže občas mají společné programy, třeba jako ten den. Jelikož máme v klubu několik bývalých pilotů, využívají to, aby mohli z helikoptéry vysypat golfové míčky rovnou na trávník. Díky tomu jsem mohla zažít svůj první let helikoptérou. Mimo jiné jsme se proletěli nad mořem a viděli velryby! I miminko! Sice jen chviličku, ale i tak to bylo k nezaplacení. Ještě ten večer jsem odjela na surfing víkend, taky s Rotary. Bylo to z pátku do neděle a byla jsem tam já, Amanda z Brazílie, Aju z Japonska a Pelle z Dánska. Nám Sandra (paní z Rotary) koupila krém na odřeniny. Když říkám „nám“, tak myslím mě a Pelleho – kdyby nás býval poslechl, když jsme mu s Amandou říkaly, ať si vezme tričko, nestěžoval by si na sedřenej hrudník.

V neděli 12. 10. surfing víkend skončil a hned jsem společně s mými hostitelskými rodiči vyrazila na road trip. Cestou jsme statečně sbírali fotky s obřími stavbami, jako první byla tahle maxi kreveta. První zastávka byla u ségry Suzanne, kde jsme strávili příjemný večer plný historek. Cestou jsme zastavili u Big Banana a „malej“ fakt nebyl. Greig mi o banánovým dezertu vyprávěl celou cestu, že je to fakt párty chutí, takže jsem ho musela vyzkoušet. Greig má stejnej „sweet tooth“ jako já, takže si fakt rozumíme. Doma si statečně dáváme každej večer zmrzlinu – samozřejmě až po večeři, taťko! Vypadá to faaaakt divně, ale bylo to faaaakt dobrý.

V Brisbane mě Evelyn rodiče pozvali na muzikál The Man from Snowy River – v pozadí na plátně hrál film a oni dělali živou hudbu. Asi by mě nikdy nenapadlo na to jít jen tak, ale jsem moc ráda, že mě pozvali, protože to je super zážitek navíc. Úplně jsem koukala, jak jen jeden nástroj dokáže udělat tak obrovský rozdíl v celém představení.

Večer po nakupování nás čekal peak našich čtyř dnů – Outback Spectacular. Je to neuvěřitelná večerní show s večeří, která vás úplně vtáhne do života na australském venkově. Celé se to odehrává v aréně, kde hrají herci, krotitelé koní a zvířata, a doprovází to hudba, světelné efekty a projekce. Uvidíte i dobytek a v jedné scéně dokonce přiletí vrtulník. Zatímco sledujete příběh, dostanete tříchodovou večeři a nápoje, takže je to vlastně kombinace kina, divadla a restaurace v jednom. Celá show trvá asi dvě hodiny a je to fakt zážitek, na který nezapomenete. Slovy to ani nejde popsat – to prostě musíte zažít. Snad to uvidíme příště, až se vrátím na Gold Coast.

V Sydney jsme strávili jen dva dny, abychom stihli dorazit včas do Corowy, ale i tak jsme stihli navštívit všechny ty „špeky“. Mimo jiné mám to štěstí, že Sydney uvidím ještě minimálně jednou s Rotary, během velkého dvoutýdenního safari. Takže jsme byli hlavně na místech, kam s Rotary nepůjdeme, abych toho viděla co nejvíc. Abych byla upřímná, čekala jsem něco víc. Ani moc nevím co, ale na to, jak je Sydney proslavený všude možně, mi vlastně přišlo docela obyčejný, prostě město jako každý jiný. Samozřejmě operu a Harbour Bridge v Praze nepotkáte, ale když jsem před ní stála, tak se mi vlastně ani zas tak nelíbila. U ní platí, že zdálky vypadá líp. Je to pro mě docela zajímavý téma, protože v Sydney byl i můj kámoš a říkal mi to samý. Nehledě na to, že s mojí rodinou jsem procestovala spoustu zemí, takže jsem v tomhle ohledu rozmazlená. Na druhou stranu je to jen můj osobní názor, takže to neberte tak, že to nestojí za podívanou – stojí. Aspoň si to můžu odškrtnout z bucket listu. Už se těším, až ho navštívím s Rotary podruhé, selfíček s operou není nikdy dost.