MŮJ ROK V AUSTRÁLII - první měsíc - Studium v zahraničí: Rotary Youth Exchange Czechia

V sobotu 19. 7. 2025 jsem se přestěhovala ke své první oficiální hostitelské rodině. Bydlím v oblasti Wurtulla. Od domu jste za 15-20 minut autem na pláži. Mojí hostitelskou rodinou je manželský pár Peter a Sylvia. Jsou už v důchodu a také jsou členy mého Rotary klubu. Pravidelně chodí na procházky, aby se udržovali v pohybu. Překvapuje mě, kolik starších lidí je tady ve volném čase aktivní. Šla jsem se s nimi taky projít, abych omrkala okolí.

Ve středu 30. 7. jsem se přidala k Sylvii a Peterovi na procházku, společně s jejich kamarády. Vyrazili jsme na pláž jménem Alexandra. Zrovna to vyšlo akorát na západ slunce, takže výhled byl nádherný. Po příjezdu domů jsem zkoušela dělat české palačinky, ale tady v Austrálii nemají hladkou mouku, takže jsem si musela poradit s jiným druhem, ale nakonec byly dobré.

Do školy jezdím školním autobusem. Trochu jsem z toho měla obavy, ale úplně zbytečně. Hned první den se mě pan řidič vyptával, odkud jsem atd., a když mě vyzvedával ze školy, zmínil se, že si doma hledal info o Česku a nadšeně mi říkal, že hlavní město je Praha. Bylo to moc milé; taky se vždycky ptá, jaký jsem měla den, nebo si jen tak povídáme.

Ve škole se každým dnem začínám rozkoukávat víc a víc; díky přátelskému kolektivu je to všechno snazší. Sem tam je těžké rozumět výkladu, ale naštěstí jsou se mnou všichni trpěliví, takže to není zas takový problém. Asi největší rozdíl oproti českým školám je ten, že si žáci téměř vše píší do počítače. Musíte mít svůj vlastní, pak se přihlásíte do školního programu a už vám jen stačí rozkliknout prezentaci a jedete si podle vlastního tempa. Škola vám zajistí i interaktivní výukové programy; s nimi se učí mnohem lépe – třeba na matiku si můžete vybrat jakoukoliv kapitolu, která se probírala, zvolíte shrnutí nebo příklady a je to.

Když jsme hráli basketbal, dostala jsem se k míči a chtěla jsem zaskórovat; to jsem ještě nevěděla, že to bude až na 15. pokus. Všichni přestali hrát a nechali mě, abych se mohla trefit. To jste mě měli vidět, jak jsem byla zoufalá – bylo to tak hrozné, že mi šel poradit pan učitel, jak lépe mířit, se slovy: „This is Czechoslovakia!!“ Pak už jsem se trefila a celá třída mě ocenila potleskem. Zavzpomínala jsem si na to, když mi něco takhle nešlo na mé škole při tělocviku – to mě teda fakt nikdo nepodporoval. Chci tím říct, že děti tady jsou vedeny k úplně jinému chování k ostatním, aspoň na téhle škole. Samozřejmě se vždycky najde nějaká škodolibka, ale rozhodně jich je méně než v českých školách.

Na výtvarce máme k dispozici Apple iPady i s tužkami. Do toho jsem se úplně zamilovala: hned se mi kreslí líp a zároveň mi to otevírá dveře ke zkoušení nových technik.

V sobotu 2. 8. jsme vyrazili do Brisbane podívat se, jak hrají vnoučata basket. Potkala jsem čtrnáctiletého Flina a osmiletou Lucy.

Další den, v neděli, jsme šli s Peterem na Wurtulla Beach, cestou jsme potkali pár surfistů. Všimla jsem si, že jsou před vstupem na pláž pohozené žabky – kdybyste je takhle nechali v Americe, dost možná byste byli bez bot. Cestou u moře jsem si nasbírala krásné mušličky; klidně bych mohla být na pláži celý den a jen sbírat a sbírat.

Nejčastější otázka je, kde se Česko nachází; jedna holčina se mě dokonce zeptala, jakým tu mluvíme jazykem. Nebo si myslí, že jsme stále Československo, a z nějakého důvodu říkají „Češia“ místo „Czechia“. Na druhou stranu jsem potkala i dost lidí, kteří v Česku byli nebo tam pojedou.

Teď je tu zima – aspoň tak tomu říkají. Přirovnala bych to k našemu podzimu, akorát tu máte přes den častěji slunce. Ráno je 6-10 °C, přes den 20-22 °C a večer 10-14 °C. Když jsem jim říkala, jaké teploty máme v Česku, málem umrzli na místě. Ale být ráno ve škole v šatech a tenkém saku teda žádná paráda není.

V sobotu 9. 8. jsme měli v plánu jet na výlet, ale počasí nám to překazilo – začalo pršet. Sylvia navrhla jako kompromis jít nakupovat, a to jsem samozřejmě nemohla odmítnout. Vyrazili jsme tedy do obchodního centra PLAZA, které bych spíš popsala jako nákupní šílenství než obyčejné centrum. Tolik obchodů jsem snad ještě neviděla; připomínalo mi to náš Chodov, až na to, že tady to vypadalo jako letiště a vlakové nádraží dohromady.

Nakonec se s vámi musím pochlubit s vtipnou příhodou. Bylo to ještě v době, když jsem bydlela u Noela a Bronwynne, hned v prvním týdnu. Do školy mě vozili autem, protože jsem u nich byla jen týden a půl, tudíž nemělo smysl zařizovat školní autobus. Po škole jsem jako vždy čekala na parkovišti, než pro mě přijede Noel, ale ten den se zpozdil. Rozhodla jsem se projít parkoviště, jestli nepřijel dřív a nezaparkoval. Jak jsem tak brouzdala, jedna paní se mě zeptala: „Honey, are you suffering?“ Chvilku jsem na ni nechápavě zírala – proč bych jako surfovala na parkovišti? Až pak mi došlo, že neřekla „surfing“, ale „suffering“ 🤣. Jedna z věcí, kterou jsou Australané proslavení, je rychlá mluva. Bohužel ji ještě nemám tak naposlouchanou, takže mě to zmátlo. Omluvila jsem se, že nejsem místní; paní mi to vysvětlila a příjemně mi zkrátila čekání na Noela. Ukázalo se, že je učitelkou na prvním stupni (taky na PLC) a pracuje s postiženými dětmi. Byla moc hodná, ale od té doby jsem ji už nepotkala.

Tohle by bylo všechno k prvnímu měsíci – je to šílené, jak to rychle utíká. Jsem tu už skoro dva měsíce, ale blog má klasicky zpoždění. Můžete se těšit na další povídání z druhého měsíce, pořád se něco děje! Tak snad se ozvu dřív než za měsíc!! 😋

Přečtěte si víc na blogu Terezy