Píšu tento článek jen díky tomu, že mám chvíli čas, jelikož sedím v autobude a jsem na cestě do Eagel River, kde mě a můj tým čeká zápas.
Když jsem dorazil na Aljašku, tak jsem byl po 26 hodinové cestě hodně unavený, ale čekalo na mě snad celé Rotary a hlavně moje rodina. Bohužel takový únava byla nic oproti tomu, co prožívám teď.
STŘEDA 2.8.2017
Když jsem se ráno ve 4 hodiny probudil, začal jsem si uvědomovat, že už jsem na Aljašce. Byl to pro mě hodně divný pocit. Pak jsem si vybalil a šel jsem do kuchyně, kde už na mě čekal můj taťka Stan a mamka Loni. Dali jsme vajíčka a pak jsme vyrazili k doktorovi pro potvrzení, že můžu hrát fotbal (když napíšu fotbal, myslím ten americký fotbal. Každý jiný fotbal pro mě neexistuje). Jelikož se tu teď řeší tzv. concussion (zranění hlavy po tvrdých nárazech, může mít hodně špatné následky), tak jsem musel dělat i test, který zjistí, jestli mám dobrou paměť, reakce atd. Potom mě rodiče řekli, že se teď potkám s týmem… No tak jsme šli do třídy, kde coach už promlouval k defense (obrana), a když jsem vešel, řekl, že jsem John a v tu chvíli všichni začali křičet: “Welcome John! You look big, maaaan! We´re glad you´re here!” Takže líp jsem si to nedokázal představit. Pak jsme šli na hřiště a já se kouknul na jejich trénink. Byl jsem samozřejmě překvapený, ale myslel jsem, že to bude ok… No, pak se ukázalo, že moc ne.
Po tréninku jsem s rodičema jel na pizzu a pa jsem padl na postel a spal.
Další články od Johna
