Za poslední měsíc jsem toho zažil hodně a myslím že jsem si toho prošel ještě víc…Během 6 dnů jsem nejezdil více jak 2000mil,nalétal přes 4000 mil, navštívil hlavní město Aljašky, Kanadu a dva státy v ní, navázal kontakt s desítkami lidí, prohloubil své cíle a taky okusil svoji zatím nejstudenější teplotu.To se ovšem odehrávalo na konci minulého a na začátku tohoto měsíce. V průběhu prosince jsem naopak o lidi a věci přicházel.Proč? Nezavinila to nejen změna rodiny…
VÝLET NA JIH
Jak už jsem na konci minulého příspěvku napověděl, 28.11 v 7:00am jsem odletěl s Jeffem Johnsonem (District Chairman), Gusem (výměnný student z Mexika) a Tashou (výměnná studentka z Jížní Afriky) na jih do kapitolu Aljašky-Juneau (Džunou). Jeff nás vzal, tak jako všechny ostatní výměnné studenty z minulosti na výlet, který nás měl nějakým způsobem vzdělat. Já jsem se nemohl dočkat…
28.11.2017
Jsou 4 hodiny ráno a náš Rotary tým jede na letiště. Jsem unavený, ale moc se těším…těším se na to,až si budu moct trošku odpočinout od školy a všeho ve Wasille. Let do Juneau trval asi hodinu a půl a když už jsme byli skoro tam,podíval jsem se z okénka a uviděl hory všude okolo,to bylo vpořádku,ovšem byly moc blízko…bojím se, že zavadíme křídlem o nějaký strom,ano tak blízko jsme byli.Letěli jsme totiž v údolí a na konci toho údolí bylo malé letišťátko, kde jsme s velkým manévrém přistáli.Jeff pronajal docela velké auto (suburban),do kterého jsme nasedli a jeli do centra Juneau,do našeho hotelu.Tam se odehrával Rotary meeting a já jsem měl šanci shlédnout zatím tu nejlepší prezentaci v Rotary klubu vůbec.Prezentoval ji ekonom z Nebrasky,o ekonomice a businessu celkově v Juneau.Hodně mě to zaujalo,nemluvil jen o hlavním městě,ale i o celé Aljašce.Bylo bezva dozvědět se i o té ekonomické stránce Aljašky.George (ten ekonom) je Notre Dame graduate, takže jsem se s ním o jeho univerzitě trochu pobavil a už vím co a jak.Vyměnili jsme si vizitky a my vyrazili zpět do našich pokojů.Odpoledne jsme byli docela unavení, ale i tak jsme šli na procházku a večer jsme se setkali s Rotary studenty v Juneau na večeři. Přišla dokonce i naše nová koordinátorka distriktu 5010 a sdělila nám, že možná pojedeme jako výměnní studenti do Mexika na výlet.Takže super zpráva.
29.11.2017
Středu jsme strávili s výměnnými studenty v Juneau. Navšítivili jsme místní muzeum (byl jsem docela překvapený Americkým uměním, a samozřejmě historie Aljašky mě nepřestává udivovat), udělali jsme si výlet k ledovci, viděli jsme asi 15 orlů,šli bruslit, do kina na Coco, na pizzu a na zmrzlinu…super Den,ale čekalo nás toho víc. Ve 12:00 v noci jsme se nalodili na trajekt, na kterém jsem prospal 5 hodin až do Haines,odkud jsme vyjeli směrem ke Kanadským hranicím. Hranice byli od Haines (Alaska,USA) vzdálené asi 2.hodiny takže všichni jsme kromě Jeffa spali. Když jsem se probudil,stáli jsme ve frontě na hranicích. Hranice (taková chalupa to byla) byly naše největší obava,protože Tasha neměla její víza (já jsem nepotřeboval,jelikož jsem překročil hranice v autě,ovšem pokud bych byl v letadle,musel bych mít elektronickou registraci) Nakonec jsme to nějak vyjednali a pustili nás do Kanady. Velké auto se hodilo,protože na cestě bylo cca.30cm sněhu. Když se začalo vyjasňovat, mohli jsme vidět kde jsme to vlastně byli. Hranice byly uprostřed ničeho.Všude okolo byly jen hory,nic víc.Jeli jsme dalších asi 6.hodin až jsme dorazili do Haines Junction (Canada,British Columbia).Malé městečko uprostřed hor se 700.obyvateli.Venku -20,sníh všude okolo.Šli jsme se najíst do místní „restaurace“, potkali jsme se s budoucí výměnou studentkou- Hannou a taky jsme jen leželi na posteli unavení.
30.11.2017
Ráno byla zima jak prase. Ale bylo to horší,když jsme vyzvedávali Hannu.Její dům nebyl ani ve městě,bylo to asi 20km od Haines Junction.Když jsme příjíždeli k jejímu domu,říkal jsem si že její příjezdová cesta je dlouhá a neobvykle široká…nakonec se ukázalo že to byla runway pro jejího taťku.Na tom konkrétním místě jsem zažil ZATÍM nejstudenější teplotu vůbec, -32. Pak jsme nastoupili do auta a vyrazili jsme směrem k Whitehorse (kapitol Yukonských teritorií).Po cestě jsem si všiml,že ta cesta je jakási vlnitá a tak jsem se zeptal Jeffa a ten mi vysvětlil,že ta cesta byla vpodstatě postavená na ledě a když se pak oteplilo,led roztál=díra v cestě(nazývá se to frost heaves).Whitehorse má cca 30 000 obyvatel a přišlo mně to jako velice evropské město.Nakoupil jsem nějaký věci pro Stana a Loni.Ve městě jsme byli trošku turisti,Rotary meeting a k večeru jsme šli do kina.
1.12.2017
Opět jsme nezůstali na jednom místě, vydali jsme se směrem k městečku Skagway, které se nachází už v USA. Cesta trvala asi 3 hodiny, takže jsem pozoroval krajinu a narazil jsem na hodně překvapivé místo.Předtím než jsem semka jel (na Aljašku) můj bratr mi vždycky říkával: „Kámo to je drsný, na Aljašce je i písečná poušť!“ Moc jsem mu nevěřil, ale když Jsem spatřil podivnou krajinu na obou stranách cesty, uvědomil jsem si, že jsou to písečné duny, pokryté sněhem. Ta poušť se jmenuje Carcross desert a je to jediná poušť na Aljašce. Skagway je město, které žije zlatem a turismem, příjíždějí každé léto na Cruise lodích, zajímající se jen o to zlato a jeho příznivce-zlatníky. Skagway bylo město duchů. Nikdo nikde. Procházeli jsme se uprostřed cest ve středu toho malého městečka, hledající nějaký obchod kde bychom mohli nakoupit jídlo a pití. Nakonec jsme našli a nakoupili co jsme potřebovali a šli do našich pokojů, kde teplota byla jen tak aby byla nad bodem mrazu. V noci jsme sotva spali, byla nám totiž zima.
Tohle byl můj výlet, hrozně se mi to líbilo. Přišel jsem na to, že jsem hrozně rád že jsem skončil ve Wasille. Máme tu všechno,není to nijak velké, ale ani malé. Není to ostrov=nejsme uvízlí na jednom místě. Když je zapotřebí něco speciálního, Anchorage je 40min daleko. Příroda všude okolo .Mám to tu rád. Jsem rád že jsem nakonec skončil tady.
RODINA,ŠKOLA ATD.
V tomto ohledu se toho hodně změnilo…čím víc jsem se těšil domů, tím víc jsem nechtěl letět zpět, protože jsem věděl, že víkend po mém návratu budu měnit rodiny. Vážně se mi nechtělo. Nechtěl jsem „zahodit“ ten vztah co jsem měl s Loni a Stanem.Všechno co jsme společně vybudovali. Postupně jsem začal uvažovat o tom co jsme všechno zažili a co vše ještě máme v plánu…je toho hodně. Ten týden byl pro mě hodně náročný. Měl jsem strašně moc školy+mít neustále na paměti to, že se stěhujete nebylo moc dobrý. Nakonec byl víkend a náš dům byl plný emocí. Stanova dcera Alexa měla odletět v sobotu v noci na Hawai, kde bude studovat na univerzitě. I přesto,že jsme všichni byli smutní, snažili jsme si víkend užít, ale když přišla neděle večer a já si balil věci. Uvědomil jsem si, že i přesto kdo jsem, jsem se s Loni a Stanem sblížil natolik, že jsem je skutečně nechtěl opustit. Žil jsem s tím, že rodina není moc důležitá, že si vystačím sám se sebou a že je to v životě všechno jen na mně, na nikom jiném. Byla to pro mě skutečnost, která jsem si myslel, že byla nezměnitelná a nestyděl jsem se za to. Ostatně, mohli jste se o tom v tomhle blogu sami přesvědčit. Ovšem když jsem si skládal svoje věci do mého kufru a Stan,chlap mé velikosti,60.let,hráč a coach fotbalu, hlava Iditarodu přišel do mého pokoje, sedl si do mého křesla a začal se pokoušet s těžkostí vyslovovat slova přes brek, mohl jsem spatřit jedinečnost a sílu našeho vztahu. Když jsem přijel, nikdy jsem si nemyslel že bych viděl někoho jako je Stan Hooley brečet…A nebyl to jen Stan ,Loni brečela celý večer. V okamžiku,když mi Stan vyprávěl co jsme všechno zažili i já jsem začal brečet. Podruhé za moji výměnu. Nemohl jsem to držet v sobě, nikdy jsem neměl takový pocit. Ty 4 měsíce u Loni a Stana mě naučili, že rodina je všechno. Že rodina by tam vždycky měla být a že s ní vždycky můžu počítat. Nyní je to pro mě samozřejmost počítat v budoucnosti s mým taťkou, bráchou a celou rodinou.Když už jsem to všechno měl, nechtěl jsem to opustit, ale musel jsem. Dan a Lisa Phillips (Counseloři) už byli v domě, když jsem vylezl ze sprchy. Naložil jsem všechny svoje tašky do trucku (plný kufr) a sdělil všem že jsem připravený. Dan a Lisa šli do auta a já jsem si řekl poslední slova s mamkou, taťkou a psi a zavřel za sebou dveře…A tak skončil můj 4.měsíční pobyt u té bezpochyby nejobětavější rodiny, která mě kdy mohla tady na Aljašce příjmout. Nevím jak jim mám vyjádřit svůj dík…
Stana a Loni navštěvuji, strávili jsme spolu nějaký čas o Vánocích, ale není to ono…Moje nová host rodina- Kimberli-host mamka, Walter-host taťka a Kaity-host sestra jsou super, trávíme spolu hodně času, takže jsme se už docela poznali, také díky tomu že jsou Vánoce…Pořád na tom pracujeme, čeká nás toho dohromady ještě dost. To mi připomíná to, že skončila první polovina školního roku a já jsem to zakončil s all A’s, na což bylo pyšné nejen Rotary.
Další články od Johna
