Rozhodla jsem se s vámi podělit o zkušenost host-rodiče. Nebudu se rozepisovat o každé z našich tří nových dcer zvlášť, ale ukážu vám, jak se za jediný školní rok změnil náš život a byla to změna stejně tak úžasná jako nečekaná! Protože ruku na srdce, kdo si je úplně jistý při výchově svých dětí? Nemyslím, že je tak moc perfektních rodičů (vím, o čem mluvím, pracuju jako vychovatelka 😉 ) A teď se od vás najednou čeká, že se postaráte o někoho úplně cizího, o kom nic nevíte. Nevěřila jsem na začátku, že je něco takového možné, ale je.
Připadá mi to jako včera, když moje teprve patnáctiletá dcera s obrovským nadšením přijela ze setkání Rotary klubu Třebíč, kde se dozvěděla o výměnných pobytech. Byla už pár let zamilovaná do Jižní Koreje a teď byla šance se tam opravdu podívat. Nebudu se rozepisovat o tom, co musela absolvovat, aby se stala výměnným studentem, to je na jiný článek. Nicméně všechno dopadlo skvěle a ona se ve svých šestnácti mohla vypravit na svoji vysněnou výměnu do Busanu, druhého největšího města Jižní Koreje. V té chvíli jsem si ale myslela, že všechno dopadlo skvěle jen pro ni… Já jsem si totiž neuměla vůbec představit, že odjede tak daleko, na tak dlouhou dobu. A co my tady???!!! Naštěstí jsou ty výměnné pobyty fajn v tom, že když už vám dítě odjede, dostanete místo něj dítě další – a my dostali v průběhu jednoho školního roku hned 3 super dcery!
Rotary se postaralo o to, abychom se o povinnostech host-rodiny dozvěděli trochu více: Co udělat pro to, aby se naše nové děti u nás cítily „jako doma“, jak s nimi probrat všechny důležité věci, díky kterým budou mít příchod do nové rodiny snadnější – a že tedy těch „Otázek 1. večera“ je skoro 50 😉 Ale jsou super, protože některé věci by mě třeba ani nenapadly!!!
Teorii jsme probrali a teď teprve to začalo na ostro! Naší první host dcerou byla Montana z USA, druhou Chalisa (ale říkali jsme jí Beam – paprsek) z Thajska a třetí dcerou byla DanBee z Jižní Koreje (tady se tedy podařilo to, že DanBee byla z rodiny, do které přijela naše dcera a holky spolu dva týdny byly a poznaly se). Každá u nás byla něco okolo 3 měsíců, ale nejtěžší chvíle jsou, když je u vás první host-dítě. Je to pro něj strašně těžké a Monty si první noc probrečela a protelefonovala se svým Rotary klubem v Idahu. Pro mě to bylo lehčí jen v tom, že ještě byla doma moje dcera, která s Monty mohla mluvit anglicky… Ale jinak jsem brečela s ní, protože jsem věděla, že je to síla být tak daleko od své rodiny, v cizí zemi, s cizími lidmi, v cizím domě. Byla jsem s ní, když zrovna netelefonovala, utěšovala ji, objímala, seděla u ní dokud neusnula. Na kulturní šok jsou studenti připravení, ale já nebyla připravená na tohle. Po pár dnech se naštěstí vše v dobré obrátilo a naše americká holčička se mohla zapojit do všedního života.
To, co bylo pro obě strany zpočátku trošku náročnější, byla jazyková bariéra. Studenti se češtinu teprve učí, mají se snažit mluvit „jen“ česky a to není zrovna legrace. Navíc to s mojí angličtinou taky nebylo nijak slavné, ale vyřešily jsme si to po svém: pokud jsme se nemohly vůbec nijak domluvit, prostě jsem jí to napsala česky a ona si to přeložila do angličtiny. A po pár měsících už to nebylo potřeba.
V našem městě byli výměnní studenti jen čtyři (kromě holek to byl ještě Scott z USA), trávili spolu kromě Rotary schůzek, výletů a meetingů i čas na lekcích češtiny a tak bylo jasné, že když naše první host dcera slavila v říjnu své 17. narozeniny, pozvali jsme na oslavu všechny. Vyšlo to tento rok tak, že u nás slavily narozeniny všechny 3. Akorát další dvě dcery už slavily narozeniny 18.! Vždy, když došlo ke změně host-dcery, bylo potřeba objednat narozeninový dort. Navíc jsme všechny tři dcery brali na výlety i společně, pokud to čas, host-rodina a Rotary klub dovolili, takže naše host-rodinka byla i šestičlenná.
Každá z našich host-dcer byla z úplně jiného světa a my jsme tak mohli poznat, že vůbec nezáleží na tom, odkud kdo je, jaké je národnosti, vyznání, z jakých majetkových poměrů atd., záleží jedině na ochotě spolupracovat, na touze poznat svět toho druhého, dozvědět se více o jeho zemi, kultuře, způsobu života. Mohli jsme tak poprvé zažít Den díkůvzdání, dozvěděli se o tom, jak se slaví Vánoce v Thajsku (a tu nádhernou pašmínu, co jsem dostala, bych vám přála vidět!), o úctě Korejců při jednání s někým jiným (ještě pořád při pozdravu a poděkování taky klopíme hlavu). Ochutnali jsme nádivku, kterou si dávají Američané při Dni díkůvzdání, naučili se do jídla přidávat červenou i zelenou curry pastu, pochutnali si na korejském obědě, který nám naše host dcera připravila, učili se jíst hůlkami… Naopak my jsme jim ukázali krásy naší země (první dceři i krásy Slovenska), vysvětlili jim co je „houbaření“, vzali je na výšlap na rozhledny Mařenku a Rumburak, druhá dcera zkusila poprvé v životě lyže – a šlo jí to skvěle po první dnu na svahu!, třetí dcera se trochu naučila plavat, protože s mladší host-sestřičkou trávila v bazéně hodně času… Také jsme jim vysvětlili naše tradice, vzali je na tradiční jarmark, zažily Helloween po česku, Masopustní průvod i pouť. A i my jsme jim připravovali tradiční česká jídla – svíčkovou, knedlo zelo s kačenkou, kuře na paprice, rohlíčky, koblihy, koláčky… Mimochodem, víte co vyhrálo u všech tří??? Svíčková na smetaně!!!! Všechny si ji i pokaždé daly, když jsme se loučili.
Každá z holek byla jiná i v přístupu k poznávání nových věcí, v přístupu k trávení volného času, v přístupu k mladší dcerce (např. jedna s ní hrála hry, druhá ji učila kreslit, třetí psát a mluvit jejím jazykem). Jedna byla vysmátější, druhá skromnější, třetí vyloženě klaun a bavič. Jedna si s úklidem hlavu moc nelámala, další mě rozbrečela, když jsem přišla z odpolední a doma čekala perfektně uklizená kuchyně…
Každá naše host-dcera byla jiná, ale všechny byly naše a zůstanou navždy… Vědí, že u nás je pro ně pořád otevřeno a náš dům je už i jejich domem. (A se všemi jsme v kontaktu a snad budeme pořád!).
Strávili jsme úžasný rok s úžasnými mladými lidmi a já to vidím tak, že si občas nějaké host-dítě domů vezmu i v budoucnu, protože je prima, když se výměnný student stane vaším nečeským dítětem!!! Díky Rotary klubu Třebíč za tuhle zkušenost a počítejte se mnou zase někdy příště!
Více o hostitelských rodinách
Martina Petříková: Výjimečný rok s Cayman Nelson
Životní styl rodiny Cayman v USA se od toho našeho příliš nelišil. Domnívám se tedy, že pobyt v...
Host-rodina aneb jak jsme ke třem dcerám přišli
Každá z holek byla jiná i v přístupu k poznávání nových věcí, v přístupu k trávení volného času...
Stloukalovi: Náš život s Casey
A co hostování dalo nám? Znovu jsme objevili turistění, když jsme společně zdolali Lysou horu či...
Stát se může ledacos … a stojí to za to!
Jsme Rotary velmi vděčni za možnost být host rodiči. Původně jsme hostování vnímali jako něco, co...
Fafrákovi: Ako sa naša rodina rozrástla
Prvé dni sme mali celý dom oblepený dvojjazyčnými lístočkami. Em sa učila po slovensky a naša dcéra...
Náš život s Emily
Obavy z jazykovej bariery, z toho, či sa jej bude u nás páčiť, či jej nebude chýbať neaký seberovný...
Mládkovi: Montana není pouze stát v USA
Spotřeba čaje a sirupu díky neustálé přípravě Montanou vzrostla. Nemocnost se vyřešila návštěvou...
Vítkovi: Jaké to je být host rodinou?
Osobně jsem byla nadšená z toho, že u nás někdo bude rok bydlet. Rodiče z toho byli trochu...
