Navštívila jsem dokonce i hvězdnou Canberru, hlavní město. No jo, není to Sydney, celý můj život byla lež. Canberra oproti Sydney asi neni až tak hvězdná, je to poměrně malé město, ale za to se tam dá skvěle ztratit kvůli jednosměrkám a kruháčům na každym metru, všechno vybudované pro celkově krásný letecký snímek…
Poprvý v životě jsem Vánoce trávila v kraťasech a tílku, byla jsem na pláži, nepila jsem žádnej ten vánoční čaj (joo, takový ty voňavý) a nesnědla jsem tuny cukroví. Taky jsem měla místo kapra krevety a dárky se rozbalovaly až 25.12. ráno. Nejdivnější byl asi jednoduše ten fakt, že nejsem doma s rodinou a že v televizi nedávaj Pelíšky. Popravdě, český Vánoce mam asi radši, ale to může být i zvykem. Holt mi k tomu nepatří léto a smažení se ve 40 stupních v 7 večer.
Zrovna jsem se vrátila z pláže, už je voda pěkně teplá. Dobře, nebudu provokovat, hned takhle ze začátku 😀 Radši povyprávim víc o tom, jaký jsou Australský Vánoce a jak to tu prožívám já. Teplo. To je hlavní rozdíl. Vánoce jsou totiž během letních prázdnin, který trvají 6 týdnů. V Austrálii je hlavní vánoční den 25. prosince. Tradiční jídlo jako je u nás kapr se ale nevede. Každá rodina si to dělá po svým. Někdo má prawns on the barbie (krevety na grilu), někdo i toho krocana po americku a někdo zas něco jinýho…
Nemůžu otevřít okno. Už není cítit sůl, ale kouř. Obloha je potažená podivnym oblakem a ve škole zakázali jakýkoliv fyzický aktivity. Požáry 🔥🔥🔥 Plápolá to tu tak nějak moc, prej víc než obvykle. Austrálie je známá vysokýma teplotama, ale teď je teprve jaro, tak to chci vidět v létě. Zítra má být 37°C. No, co na to říct. To už se ani jednomu nechce do školy. Nějaký školy mají dokonce kvůli požárům volno…
Je to rok, co jsem se vydala k protinožcům. Ještě teď si čerstvě pamatuji svůj přílet. Jevilo se to jako velká kalamita, poté, co jsem zjistila, že mě na letišti vlastně nikdo nečeká. Opak se však stal pravdou. Po 20 minutách čekání se ve dveřích vynořila dáma s oranžovou šálou a bílými kotníkovými botami a moje výměna se pro mě stala naprosto nezapomenutelnou…
Zvláštnosťou bolo, že sa naozaj takmer každý usmieval. A tí, ktorí sa neusmievali od ucha k uchu alebo sa s vami nezačali len tak „randomne“ rozprávať, neboli Austrálčania. To ma potom naozaj sklamalo, keď som sa vrátila na Slovensko. Neviem čím to je, ale naozaj sa mi zdá, že my Slováci nie sme až tak priateľskí. Ich humoru som prvých 6 mesiacov vôbec nerozumela, ale myslím si, že so mnou väčšina výmenných študentov v tomto bude súhlasiť. Austrálčania sa neboja ich gigantických pavúkov, hadov… Na to som si musela taktiež zvykať. Na diaľnici v Austrálii nájdete mŕtve kengury každých 100 metrov a za celý rok som ich legendárnu frázu „gday mate“ alebo „goodday“ určite vypočula viac ako tisíc krát…
