Je to rok, co jsem se vydala k protinožcům. Ještě teď si čerstvě pamatuji svůj přílet. Jevilo se to jako velká kalamita, poté, co jsem zjistila, že mě na letišti vlastně nikdo nečeká. Opak se však stal pravdou. Po 20 minutách čekání se ve dveřích vynořila dáma s oranžovou šálou a bílými kotníkovými botami a moje výměna se pro mě stala naprosto nezapomenutelnou…
Zvláštnosťou bolo, že sa naozaj takmer každý usmieval. A tí, ktorí sa neusmievali od ucha k uchu alebo sa s vami nezačali len tak „randomne“ rozprávať, neboli Austrálčania. To ma potom naozaj sklamalo, keď som sa vrátila na Slovensko. Neviem čím to je, ale naozaj sa mi zdá, že my Slováci nie sme až tak priateľskí. Ich humoru som prvých 6 mesiacov vôbec nerozumela, ale myslím si, že so mnou väčšina výmenných študentov v tomto bude súhlasiť. Austrálčania sa neboja ich gigantických pavúkov, hadov… Na to som si musela taktiež zvykať. Na diaľnici v Austrálii nájdete mŕtve kengury každých 100 metrov a za celý rok som ich legendárnu frázu „gday mate“ alebo „goodday“ určite vypočula viac ako tisíc krát…
Moje první (host) rodina byla hodně jiná, než na co jsem zvyklá, tam byli všichni docela tichý a klidný, zatímco druhá rodina jsou pravej opak. Jsou všichni dost hlučný (mam dvě starší ségry), ale je s nima furt sranda. Mají psa jménem Tomato (jo, jako rajče) a mamka je z Jižní Korei. No docela dobrá kombinace. Takže tu je doma všude spousta korejských knih a často jíme korejský jídla a skříň v mym pokoji je plná tradičních korejských šatů…
No kopa srandy to byla, protože Rotary distrikt 9670 dalo dohromady všechny exchange studenty – minulý, budoucí a současný. Takže jsme společně strávili dva super dny na místě Tocal college. Taková staroanglická farmářská škola, kde studenti v podstatě bydlí, jen teď o víkendu jsme pokoje zabírali my, tak se museli uskromnit. A nemohli jsme moc dělat bordel, protože ve 3 ráno ty studenti chodí dojit krávy 😀.
Taky tu mají divný mraveniště. Ty mravenci si ho staví z kamenů, žádný jehličí nebo tak. Takže když jsem se rozhodla skočit do hromady štěrku (proč ne, zábava přece), tak jsem najednou stála v mraveništi. Ups. Pardon. Taky kousnutí od jednoho takovýho drobečka bolelo jak vosí žihadlo, tak jsem si chvíli říkala, jestli to neni nějakej australskej zabiják (víme, Austrálie) a jestli to nemám někomu radši říct, ale když to asi po 10 minutách přestalo děsně pálit, tak jsem si začala být jistá tím, že budu ještě nějakou tu dobu žít…
Déšť je tu pro zemi fakt požehnání (to je dneska ostatně asi všude), takže to byla veliká sláva, když začlo pršet. Ve škole se nám místa na sezení přeměnila v malé rybníčky, kterým se nedalo moc vyhnout, takže se nám rybníčky vytvořily i v botách. Supr. No tak taková kopa srandy je tu děšť. Jinak je snad za mnou i měsíc, kdy nejvíc fouká…
