V předloňském roce jsme díky ROTARY poslali dceru na výměnný pobyt do Kanady. Našimi novými, „výměnnými“ dětmi se stali na pět měsíců Dívka z Taiwanu a na tři měsíce Chlapecz USA. Následně předkládám krátké porovnání našich studentů.
Rodinné prostředí, povahy, zájmy, akce, proměny
Dívka je z bohaté taiwanské rodiny, silně patriarchální. Tatínek developer živí celou rodinu včetně svých rodičů, bydlí všichni v jednom několikapodlažním domě v Tai-Pei, maminka je v domácnosti. Tatínek je rozhodující hlava rodiny, má hlavní slovo. Děti jsou poslušné a plní rozkazy rodičů. Ke starým lidem má Dívka úctu, je vedena k pomoci a poslušnosti. Tatínek dovolil jen 3x za rok skypovat domů, Dívka se tím má osamostatnit. Sama moc nevěděla, co s volným časem, kdykoliv jsme jí však něco navrhli, poslechla, zkusila to a byla spokojená.
Nikdy si nestěžovala, poslouchala na slovo, trochu se i zpočátku styděla. Nemalovala se, nezdobila, usmívala se plaše se zavřenými ústy. Jezdila s námi ráda na výlety po Česku, chodila do divadel i na koncerty, prožila s námi nadšeně své první Vánoce, neboť v Taiwanu je neslaví. V centru Prahy se brzy zorientovala, nikdy nezabloudila, orientační smysl měla vypěstovaný z velkoměsta skvěle. S kamarádkami z Rotary i ze třídy hlavně chodily po obchodech a restauracích, bavilo jí nakupování a povídání si u kávy.
O několik měsíců později, když jsme ji pozvali na synovy dvacetiny, byla celá proměněná…už se nestyděla, bavila se všemi členy široké rodiny, smála se s pusou dokořán plnou krásných zubů. Byla uvolněná, měla namalované nehty, nalíčené oči, zápěstí ozdobená náramky. Proměna byla dokonána. Chlapec, Američan, náš druhý student, je z chudé americké rozvrácené rodiny, žije ve vesničce ve státě Washington. Ve vesnici jsou jen dvě ulice, tak je malá. Zajímavou informací pro mě bylo, že Chlapec v Česku dostal poprvé v životě do ruky klíče od „nějakého“ bytu, tedy jeho 1.host-rodiny. V Americe, v jeho vesnici, žádné klíče nepoužívají, nezamykají dům ani auto. Orientační smysl neměl žádný, na město nebyl zvyklý, několikrát v Praze zabloudil a telefonoval o radu.
Chlapec bydlí s maminkou, která uzavřela v životě již čtvero manželství, a s několika nevlastními sourozenci. Její rodiče kdysi připluli do Ameriky z Československa, ale nikdo už česky nemluví. Chlapec je velmi samostatný. Často skypoval se svou sestrou, se kterou si dobře rozumí, občas i s rodiči. Hodně času trávil doma, se spolužáky ze třídy ho to moc nebavilo, cestu si k sobě vzájemně nenašli, ale vždycky o nich mluvil, že jsou „fajn“. Doma hrál na klavír i na kytaru, poslouchal hudbu, povídal si s námi, rozebíral koncerty, na které jsme ho vzali.
Projevil přání oslavit Beltain, keltský svátek 30.dubna spojený s příchodem jara. U Klobuk nedaleko Prahy jsme došli ke Kamennému pastýři, obrovskému menhiru od nepaměti zde stojícímu…Na Beltain v dáli nad Řípem v jedné ose zde vychází slunce. Slavnostní chvíli jsme si s Chlapcem prožili společně. Jindy jsme jeli do Lidic, Chlapec se velmi zajímal o historii tohoto místa a o lidickou tragédii. S potěšením jsme našli velký kámen s nápisem, že čeští, slovenští a němečtí rotariáni zde vysadili nevelký sad se stromy na věčnou památku.
Sport a počasí
Dívka ani chlapec nejsou extra šikovní ani žhaví do sportu. Ale každý z nich má k němu jiný přístup. Zatímco dívka nám s humorem a sebekritikou popisovala své (ne)úspěchy např. při volejbale, který nikdy nehrála, tudíž neumí, chlapec tělocvikem pohrdal. Dívka nám třeba vyprávěla, jak se jí povedl nějaký míč při hře a jak jí holky tleskaly, měla radost. Chlapec bojoval s tělocvikářem po celý rok, vzájemně si nesedli, bylo to frustrující.
Dívku jsme vzali na běžky, poprvé v životě stála na lyžích, na sněhu. Byla do toho velmi žhavá, moc se snažila, strach překonala, padala, ale vstávala a radovala se. Chlapec taky lyžoval v Česku poprvé, nikoliv s námi, ale nevzpomínal na to v dobrém, sport zkrátka nebyl jeho šálkem čaje. Jednou jsme jeli na jaře z výletu autem a přepadl nás déšť s bouřkou a blesky. Chlapec měl opravdový strach, nikdy bouřku a blesky nezažil, v jeho části Ameriky prý nikdy není. Taky povodně na jaře v Praze ho zaujaly. Ptal se, proč neodvádíme vodu tunely do moře, jako u nich u Atlantiku.
Úklid pokoje
Dívka se ptala pravidelně každý pátek, zda si může uklidit pokoj. Přinesla si lux a pokoj byl jak klícka po celou dobu jejího pobývání u nás. Chlapec se mě nezeptal nikdy. Nemíval moc uklizeno, když se odněkud vrátil, dlouho mu trvalo, než si vybalil. Lux jsem mu občas do pokoje vnutila. Když se od nás stěhoval, měl asi sedm zavazadel, nešlo mu to zabalit, byl roztomile nepraktický.
Prádlo
Oba studenti byli připraveni prát si prádlo sami, ale nabídla jsem, že prát budu já společně s našimi věcmi. Dívka denně položila hromádku složeného, téměř nedotčeného prádla k pračce. Každý kousek oblečení, který si vzala, byť třeba jen na hodinu, dala vyprat. Byla extrémně, snad trochu přehnaně, čistotná. Chlapec na mou výzvu zhruba jednou týdně naložil prádlo do pračky. Myslím, že někde dole se občas v hromadě prádla skrývaly ještě nepoužité čisté ponožky, zapomenuté od minulého praní, které si ani neuklidil.
Pohřby
Dívce umřela na podzim babička. Hodně plakala, byli jsme s ní celý večer, povídali jsme si s ní o babičce i o životě. V tu dobu s nikým několik dní vůbec nemluvila, mlčela, stáhla se do sebe…O pár dní později během noci byla přes „obrazovku“ computeru přítomna pohřbu babičky, tradičnímu buddhistickému rituálu, který probíhal v Taiwanu několik hodin za přítomnosti celé rodiny. Popel mrtvých se po obřadu odveze na místo k určenému pohřebišti, kde se uloží. Průvod pozůstalých pak obejde pohřební pahorek jinou cestou, aby duše zemřelé si nepamatovala cestu a nemohla se vrátit zpátky domů a mohla svobodně odletět.
Umřela nám na jaře naše želva… Nevěděli jsme proč, smutek byl velký. Želva se nám na podzim ztratila, celou zimu někde zahrabaná ležela na zahradě, na jaře se najednou vrátila. A za dva týdny pošla. Chlapec se držel taktně stranou, nechal mě s mým smutkem v soukromí dostatečně dlouho, ale projevil nevtíravou účast. Pak mi řekl svým pomalým způsobem, krásnou češtinou: „Buď ráda, ta želva přišla za vámi, přišla se rozloučit, přišla umřít domů.“ Jeho slova pohladila. Nechtěla jsem hned želvu pohřbívat, co kdyby…? Chlapec říkal, že je to správné, že se tomu u nich říká WAKE, nechávají mrtvého do druhého dne ležet doma, kdyby…Další den jsme šli všichni želvičku uložit do lesa. Chlapec uspořádal jakýsi keltský obřad, vytvořil rukama imaginární hrobku kolem místa, kde jsme ji uložili, obcházel kolem a pořád mumlal šeptem nějaká slova a gestikuloval rukama… Pomohl nám neotřele s odchodem želvy se vyrovnat.
Čeština a věty
Po pár týdnech usilovného snažení o proniknutí do tajů českého jazyka a téměř nulového výsledku, manžel navrhl, že mu každý den večer Dívka řekne jednu připravenou českou větu. Často zapomněla, usmála se mile, ale věty nebyly. Jednou, jakoby už zase čekala na onu nepříjemnou otázku ohledně „věty“, Dívka nadšeně řekla : „Mám nový bota.“ A vzápětí se opravila: „Mám nový boty.“ No, výborně! Jásáme!! Další dny ovšem zase váhá…Ptáme se jí, zda neví, CO má říci nebo zda neví, JAK to má říci. A ona odpověděla, že neví, co má říci. To byl problém. Nemá fantazii, tak jí vychovali. Naučí se nakonec, jak to má říci, ale nemá nápad, co vymyslet…Myslím, že kouzlo češtiny jí zůstalo z větší části utajeno.
Chlapec chce studovat lingvistiku, takže jeho postoj je zcela odlišný. Patřil v češtině k nejlepším ze všech exchange-studentů. Výslovnost měl díky nadání, píli i hudebnímu sluchu vynikající. Hned v prvních dnech pobytu u nás mě šokoval otázkou: „Prosím tě, mám říci, že bych si dal ořechový „šnek“ nebo „šneka“, když šnek je životný, ale v tomto případě neživotný?“ Nevěřila jsem svým uším a musela jsem chvilku přemýšlet, jak mu to vysvětlit. A tak to šlo stále. V jazyce byl už velmi pokročilý, takže byl schopen tvořit i složité věty s podmiňovacím způsobem a dalšími zapeklitostmi. Po roce v Česku udělal pořádný pokrok. Jeho řeč byla pomalá, a o to vtipnější se mi leckdy zdály jeho glosy. Dodnes si občas píšeme, vzájemně se radíme o češtině i angličtině.
Jídlo a pití
Dívka nám už poměrně brzy po příjezdu připravila taiwanskou specialitu, perlový čas s mlékem. Připravovala nápoj asi 3 hodiny. Tuhé želatinové kuličky se vařily nejdéle, byly ponořeny do černého čaje s mlékem. Nápoj se pije pomocí širokého brčka, aby jím kuličky – perličky prošly. Šejkr jsme málo dotáhli a čaj se rozlétl po celé kuchyni… Nakonec jsme byli však odměněni zajímavým nápojem. Jinak snědla vždy bez řečí vše, co jsme jí nabídli. Až po několika měsících se přiznala, že jí vůbec nechutnají brambory. Díky přísné výchově z domova se nám to ovšem styděla říci…
Chlapec si vůbec nevybíral, všechno jídlo mi chválil, žádal mě o sepsání postupů přípravy jídel. Měl s sebou v Česku knihu receptů, kterou pro jeho maminku sepsala její maminka, když se vdávala. Takhle to u nich po generace chodí, domácí kuchařky s rodinnými recepty se předávají od matek dcerám v den svatební. V knize měl řadu anglicky psaných receptů na česká jídla, která připlula s rodinou kdysi dávno z Československa do Ameriky. Tak se nezapomene např. na „Bohemian Houska“ nebo „Kolachky“. Podle těchto receptů jsme Chlapci při závěrečném rozloučení u nás doma napekly s babičkami tyto dobroty…
Rezumé
Byl to pro nás s manželem zvláštní rok. Obě naše vlastní děti odjely do zahraničí, obávala jsem se, jak to „mateřsky“ zvládnu. A byl to neskutečně zajímavý rok! Obě naše „výměnné“ děti nás nesmírně obohatily a přinesly nám spoustu nových prožitků, pocitů, smíchu i slz. Jsem za tuto zkušenost osudu (a ROTARY) velmi vděčná!
Další články od hostitelských rodin
Martina Petříková: Výjimečný rok s Cayman Nelson
Životní styl rodiny Cayman v USA se od toho našeho příliš nelišil. Domnívám se tedy, že pobyt v...
Host-rodina aneb jak jsme ke třem dcerám přišli
Každá z holek byla jiná i v přístupu k poznávání nových věcí, v přístupu k trávení volného času...
Stloukalovi: Náš život s Casey
A co hostování dalo nám? Znovu jsme objevili turistění, když jsme společně zdolali Lysou horu či...
Stát se může ledacos … a stojí to za to!
Jsme Rotary velmi vděčni za možnost být host rodiči. Původně jsme hostování vnímali jako něco, co...
Fafrákovi: Ako sa naša rodina rozrástla
Prvé dni sme mali celý dom oblepený dvojjazyčnými lístočkami. Em sa učila po slovensky a naša dcéra...
Náš život s Emily
Obavy z jazykovej bariery, z toho, či sa jej bude u nás páčiť, či jej nebude chýbať neaký seberovný...
Mládkovi: Montana není pouze stát v USA
Spotřeba čaje a sirupu díky neustálé přípravě Montanou vzrostla. Nemocnost se vyřešila návštěvou...
Vítkovi: Jaké to je být host rodinou?
Osobně jsem byla nadšená z toho, že u nás někdo bude rok bydlet. Rodiče z toho byli trochu...
