Už v Praze na letišti jsem byla trochu zmatená, ale oproti letišti v Brisbanu to bylo nic…

V Praze jsem se rozloučila s rodinou, prošla kontrolou a za  chvilku byla v letadle. Letěla jsem do Dubaje a let trval necelých 6 hodin. Když jsem vystoupila z letadla, venku bylo 39 stupňů a málem mě to zabilo. Vešla jsem dovnitř a dva kluci se mě hned ptali, jestli potřebuji pomoct (asi jsem vypadala zmateně… a ano, byla jsem). Autobusem jsem přejela na terminál 3, prošla kontrolou a našla svůj gate. 

Po 3 hodinách nic nedělání (nahrávání hlasovek kamarádům a vyšilování, že nevím kde jsem a co mám dělat) jsem mohla jít do letadla. Když se letadlo začalo rozjíždět, začala jsem si uvědomovat, že se to opravdu děje a že letím do Austrálie.  Let trval 14 hodin, ale víc jak polovinu jsem prospala, takže to nebylo tak dlouhé. Dostali jsme v letadle lístečky (vypadaly trochu jako složenky), kam jsme vyplnili jméno, číslo letu a pasu, důvod proč cestujeme a plno dalších otázek.

Když jsem přistála, myslela jsem si, že si vezmu kufr a půjdu. Vůbec to nebylo tak jednoduché… Vystoupila jsem z letadla, prošla dlouhou chodbou, pak první kontrola pasu a lístečku + orazítkování lístečku, vzala jsem si kufr, druhá kontrola pasu a lístečku, třetí kontrola lístečku a čtvrtá kontrola lístečku. Hlídací pes mi očuchal batoh, potom mi ho prohledal chlápek z ochranky, potom znova pes, který následně dostal pamlsek (?), dostala jsem zpátky svoje věci a mohla jsem jít. Celé to trvalo víc jak půl hodiny.

Teď už mi to přijde v pohodě, ale když jsem tam byla v tu chvíli sama, skoro jsem nerozuměla a byla jsem unavená, bylo to trochu matoucí, že mě prohledávají, jako kdybych měla v batohu drogy nebo tak něco…

Když jsem vyšla ven, čekal na mě rotary klub, counsellorka, u které budu bydlet první týden, a první host rodina. Když jsme přijeli domů, měli jsme na večeři BBQ a šla jsem spát.

Další články od Veroniky

Pin It on Pinterest

Share This

Sdílejte tento příspěvek se svými přáteli!