V pondělí jsem vyrazila s hostitelským strejdou koupit všechny ingredience na pravé české cukroví, které jsem chtěla upéct pro své hostitelské rodiny. Musím říct, že samotné nakupování surovin bylo ještě docela v pohodě, ale pak přišel problém s troubou. Trouba u nás doma totiž přestala fungovat.
Příbuzní, kteří bydlí ve stejném paneláku, mají plynovou troubu, ale skoro ji nepoužívají. Říkali, že když tam dají jídlo, tak hned chytí vůni toho plynu, takže jsem to nechtěla úplně riskovat. Půjčili mi proto přenosnou troubu, která byla ale strašně stará a skoro vůbec nefungovala. První várka cukroví byla z půlky spálená a z půlky nedopečená, takže to bylo fakt strašné. Nakonec jsem se domluvila s mojí první hostitelskou rodinou, že budu cukroví péct u nich, protože mají normální troubu. Ale pekla jsem až v úterý, protože jsem večer měla narozeninovou oslavu Pauliny, která slavila sedmnácté narozeniny.
V sobotu Rotary pořádalo párty a v pondělí jsme vyrazili na výlet na ostrov Matsu. Navštívili jsme spoustu úžasných míst, a hlavně nám přálo počasí. Ostrovy se nacházejí blízko Číny, takže jsme často viděli hranice s Čínou. Výlet jsem musela ukončit předčasně, protože se mi kryl s výletem do Koreje.
Jako první měli rybaření, opět obklopeni kajmany, kteří od nás byli ani ne tři metry. Samozřejmě se nám podařilo nachytat mnoho úlovků, ale já jsem měl největší štěstí a ulovil jsem krásnou piraňu. Pro mě to byl další nezapomenutelný zážitek!!
Tak už je třetina za mnou. Na jednu stranu je to dobře, na druhou stranu špatně, protože se mi můj čas tady krátí. Strašně to letí. Je říjen, což znamená, že je čas na další stěhování. Stěhuju se ke Greigovi a Suzanne, žijí v Kings Beach, jenom 5 minut pěšky od pláže! To je úplná paráda. Už se nemůžu dočkat na léto, až se budu chodit koupat do moře.
Na to, že tu jsem teprve čtvrtý měsíc, mám věcí, jak kdybych tu bydlela snad přes rok. Už teď vím, že budu muset koupit na zpáteční cestu minimálně jeden kufr. Mám tady vlastní pokoj, koupelnu, záchod a i takovej menší „obýváček“ se dvěma křesly a telkou, kdybych se chtěla na něco mrknout. Televizi mám i u sebe v pokoji, ale ještě jsem na ní nestihla zprovoznit Apple TV. Ve finále stejně moc nebudu mít čas se na ni koukat.
Den po Vánocích jsem víceméně strávila balením – 27. 12. byl totiž mým dnem změny hostitelské rodiny. Stěhovala jsem se jen o ulici dál, ale i tak… všechno zabalit… no, sranda to nebyla. Byl to skoro nadlidský úkol – až teď mi došlo, kolik věcí mám. Nechápu, kde se to všechno vzalo. Jelikož to byl můj poslední den s první rodinkou, řekl mi host brácha, že spolu něco podnikneme. Po obědě jsme vyrazili do Namuru.
Měnit host rodinu, se kterou si tak neskutečně sednete, je hrozně zvláštní pocit. Já mám se svou první host rodinou pořád úžasný vztah, beru je jako svou rodinu a vím, že se budeme vídat dál a že v mém životě zůstanou. Ale ten pocit, že s nimi už nikdy nebudu bydlet pod jednou střechou, je strašně těžký.
