Dcera navštěvovala víceleté gymnázium, když přišla s tím, že by se nechala tzv. „vyměnit“ s jiným studentem na příští školní rok do jiné země. Nevěnovala jsem tomu příliš pozornosti. O výměnné studentské pobyty je určitě velký zájem a já se nikde přimlouvat nehodlala. „Mami, pojď se podívat, jakou jsem si připravila prezentaci,“ volala mě k počítači. Ani jsem netušila, že ovládá speciální program určený k prezentacím. Měla za úkol odprezentovat samu sebe, kde žije, s kým se kamarádí a co ji baví. Byla jsem dojatá, jak krásně ji připravila. První kolo zvládla, klub Rotary, který studentské výměny organizuje, ji pozval k pohovoru. Musela absolvovat test z angličtiny, ze všeobecného přehledu a důležitou roli prý hrálo i sebevědomí při prezentaci. „Asi mě nevyberou, nevěděla jsem, kolik členů má vláda,“ stýskala si. Zbytečně. Za několik dní se dozvěděla, že byla vybrána. Nechtěla jsem tomu uvěřit. Pomalu jsem si s těžkou hlavou začínala zvykat na myšlenku, že mě dcera opustí a místo ní k nám do rodiny přijede někdo úplně cizí. Museli jsme s manželem na školení, jak se chovat k hostujícím studentům. „Děti čeká kulturní šok. Musíte jim předem stanovit pravidla, která v rodině dodržujete. Jak často se scházíte u stolu, s čím mají doma pomáhat… Musíte se k nim chovat jako k vlastním dětem,“ instruovali nás. Dcera si měla vybrat zemi, kam by ráda jela, ale muselo to být mimo náš kontinent, aby poznala jinou kulturu. Vybrala si Ameriku, Nový Zéland a Austrálii, ale vyšla na ni Kanada. Koupili jsme jí letenku, zdravotní pojištění a složili 50 000 Kč na vyplácení kapesného.

„Honem, pojďte se podívat, kde budu bydlet,“ křičela dcera a ukazovala nám fotky krásného domečku v Southamptonu. Její náhradní rodiče jsou penzisté, jejichž osmadvacetiletá dcera se odstěhovala do Toronta. Pravděpodobně toužili zaplnit prázdné místo po dceři. S napětím jsme očekávali, jakého studenta přidělí nám. „Přál bych si Thajku, která by mě každý den masírovala,“ žertoval manžel. „Já naopak Američana, s nímž bych si povídala anglicky. Konečně bych se dočkala syna, kterého jsem si vždycky přála,“ škádlila jsem muže. Nakonec nám napsala Mexičanka jménem Ceci, že bude naší „dcerou“. Manžel se okamžitě začal učit španělsky, aby zapůsobil. Přemluvili jsme jí, aby přijela o týden dřív, než začne škola. Plánovali jsme vzít ji do Chorvatska na dovolenou, abychom se všichni lépe poznali. Dcery namalovaly uvítací transparent, s nímž jsme čekali na letišti. Jen jsem ji uviděla, hned jsem se rozplakala. „Je to ještě dítě a cestuje takovou dálku samo. Na rok opustí svou rodinu,“ vzlykala jsem. „Navíc za pár dnů takhle odešlu i svou dceru,“ uvědomovala jsem si. Ceci se cestou z letiště divila, jak je u nás všechno zelené. U nich je prý všechno vyprahlé. Obdivovala, jak všichni dodržují předpisy a tramvaje a autobusy jezdí na čas. Tehdy jsme si uvědomili, jak se vlastně máme dobře, i když na všechno občas nadáváme.

Doma jsme Ceci přivítali se vší parádou. Dostala dort ve tvaru mexické vlajky, protože zrovna slavila sedmnácté narozeniny. Do nafouknutých balónků jsme jí schovali dárek. Zářila jako sluníčko. V Chorvatsku jsme celá rodina chytali na pláži bronz, zatímco Ceci se schovávala ve stínu, prý aby ještě víc neztmavla. Snědší pleť má od narození po mamince. Po návratu od moře přišlo loučení s naší dcerou. Nikdy necestovala sama letadlem, a tak jsem celou dobu jejího letu umírala strachy. Musela totiž přestupovat v Zurichu. Nesmírně se mi ulevilo, když se v pořádku dostala do rukou svých náhradních rodičů. „Poprvé v životě jedu kabrioletem,“ psala nám v esemesce. A pokračovaly další: „Jezdím na vodních lyžích. Jsem na Niagárských vodopádech. Navštívila jsem televizní věž v Torontu…“ Hned bych s ní měnila! Přes skype vidím, jak ji její nová maminka neustále objímá, hýčká a pusinkuje, až se stydím, že jsem se s ní nikdy také tak nemazlila. Ale ani Ceci u nás nezahálí. Vypravili jsme se s ní na hrad Trosky. „Proč je to tak rozbourané? Proč to nikdo neopraví?“ ptala se. Zámek Sychrov jí zase připadal moc přeplněný, zato Český ráj jí učaroval. Vzali jsme ji i do westernového městečka v Německu, kde zrovna slavili mexické dny. „Konečně pálivé jídlo,“ libovala si. Tak jsem jí domů koupila pikantní omáčku, kterou si od té doby přidává skoro na všechno. V Německu potkala hudební skupinu z Mexika. „Konečně jsem zase mohla mluvit španělsky,“ rozplývala se. V Praze totiž navštěvuje školu, kam chodila naše dcera a kde výuka probíhá v češtině. Jelikož česky ještě neumí, tak při vyučování občas usíná. „Ceci, nespi, dělej si poznámky,“ budila ji profesorka. „Ráda bych si dělala poznámky, ale nerozumím vám,“ odpověděla jí Ceci. Stejně zpočátku nerozuměla výuce ani naše dcera v Kanadě, ale jelikož základy angličtiny měla, po dvou měsících už byla schopná se do výuky zapojit. Zůstala jsem v šoku, když jsem ji slyšela mluvit plynně anglicky po tak krátké době.

Je zvláštní, kolik věcí máme rozdílných. Ceci byla u vytržení, že může chodit po setmění venku. „U nás je to nebezpečné, po setmění se na ulicích střílí,“ vysvětlila nám. Od šestnácti let už jezdí všude autem, protože je to jednak bezpečné a jednak přijede všude včas. Fascinovaná si fotila robotický vysavač a myčku, protože tyto věci doma nemají. „My máme šestnáctiletou hospodyni, která pomáhá mamince s domácností. Bydlí u nás,“ poučila nás. Také jí je pořád zima, protože u nich je v létě 40 °C a v zimě 16 °C. „Když teploměr ukazuje 7 °C, tak se nechodí do školy,“ říkala nám, když se na teploměru objevily dva stupně nad nulou. Zřejmě chtěla zůstat doma. „Tak tady bohužel musíš jít do školy, i když bude minus dvacet,“ smáli jsme se jí. V posteli spí pod dvěma péřovými peřinami, a zatímco já chodím v tričku s krátkým rukávem, Ceci nosí funkční tričko, košili a svetr. Sníh viděla jen jednou v životě, a to z dálky na nějaké hoře, takže jsem zvědavá na její reakce, až letos napadne. Všichni moji kamarádi jsou do ní zamilovaní, protože při vítání si nepodává ruku, ale každého objímá a líbá, jak je to u nich zvykem. Je živelná a temperamentní, což všichni obdivují. Nezkazí žádnou legraci, naopak je velmi vtipná. Jednou u nás došlo k hádce, když moje maminka odjížděla na dovolenou a já jí měla jezdit krmit slepice. Jenže jsem měla jiné povinnosti a maminka mi spílala, že na mě spoléhala.

Ceci nám sama navrhla, že bude u maminky bydlet a slepice krmit. „Ve škole stejně ničemu nerozumím, tak budu pár dní na venkově.“ Úplně mě dojala. Nakonec slepice jezdila krmit mladší dcera, ale od Ceci to bylo moc krásné gesto. Aniž bych to tušila, nejhorší zážitek jsem jí připravila, když jsem ji vzala do sauny. Při pohledu na nahá těla si zakrývala oči a křičela: „To je první penis, který jsem v životě viděla. Tohle v Mexiku nemáme. Musím pryč!“ Jako hluboce věřící člověk se pak několik hodin modlila. Když jsme ji vzali na projížďku na kole, po pár metrech na kopci spustila: „Nemám ráda kolo. Chci zpátky!“ Nicméně jsem ji přemluvila a desetikilometrovou vyjížďku jsme si spolu užily. Nakonec se jí to moc líbilo a byla ráda, že to nevzdala. Cestou jsme totiž viděly srnku, veverku a mnoho dalších zvířátek, které nikdy předtím neviděla. Jsem zvědavá, co všechno s Ceci ještě zažijeme. Už teď ale vím, že nudit se s ní rozhodně nebudeme!

Další články od hostitelských rodin

Pin It on Pinterest

Share This

Sdílejte tento příspěvek se svými přáteli!