Ještě před rokem pro mě představa hostujícího rodiče byla téměř děsivá, naplněná mnoha otázkami a obavami – jako zvládnu to? Budu schopna se postarat o toho cizího pubescenta skutečně zodpovědně se vším všudy, co k péči rodiče náleží?

Dokážu přistupovat k cizímu elementu v naší domácnosti jako ke svému vlastnímu dítěti s projevy lásky, ale zároveň i s nároky a požadavky, které jsou běžné a samozřejmé? Co jazyková bariéra, budeme schopni se opravdu pochopit a rozumět si, když i ve vlastní rodině by se občas hodil tlumočník? Budeme si mít vůbec o čem povídat? Nevím, jestli jen zásluhou úžasné povahy svěřené Kaliforňanky, nebo tím, že jsem díky této situaci otevřela jednu z nepoznaných součástí své osoby. Ale naše Chloe velmi rychle všechny mé obavy z přítomnosti někoho cizího rozptýlila a já jsem velmi vděčná, že jsem si mohla roli náhradní mámy vyzkoušet.

Velmi brzy jsem zjistila, že je skvělé se moci starat o dítě někoho jiného, když vlastní jedináček vyrazil do světa. Bylo skvělé, že tento nový vztah poukázal na chyby vztahu s mým vlastním dítětem a mého přístupu k výchově a rodičovství. Bylo skvělé, že díky intenzitě soužití toto setkání vyvolalo nenásilnou sebereflexi i našeho způsobu života.  Díky Chloe jsem poznala jinou kulturu, jiné zvyky, přestože se plně přizpůsobila těm našim. Zažili jsme (nemůžu vynechat i jejího náhradního otce) dny všední i nevšední, díky ní jsme s překvapením objevili místa, která jsme běžně míjeli, vrátili se na místa nám blízká, mimochodem na návštěvy, kterých by za jiných okolností jistě nebyl čas, anebo by se našla jiná výmluva.

Díky ní byl najednou také čas na častější rodinná setkání a dalo by se pokračovat. Je velmi těžké, vybrat z našeho soužití konkrétní zážitek nebo situaci, protože důležité bylo vše, co jsme spolu prožili. Od společného vaření a povídání, kdy jsme cizelovaly její češtinu – včetně situace, kdy měla číst recept na přípravu koláče, který byl ovšem napsaný ve slovenštině, což jsem zjistila až po několikáté opravě, že už  četla daleko lépe a co se to děje?…

Chvíle napětí až zoufalství při snaze dostat 14kg krůtu do trouby, když nám Chloe připravovala Den díkůvzdání. Rozzářené oči nadšením i zvědavostí při prohlídce zákulisí po premiéře jejího host otce v divadle. Každodenní seznamování se s okolím blízkým při venčení našeho chlupatého člena rodiny, se kterým se stali nerozlučnou dvojkou, až po dobrodružství prvního sjezdového lyžování i vzrušení ze stavby jejího prvního sněhuláka.

Dívka z tisíce kilometrů vzdáleného místa se stala součástí celé naší rozvětvené rodiny a já už nejsem rodič jedináčka. Tuto zkoušku a zkušenost bych doporučila všem rodičům, ale rodičům jedináčků bych to snad nařídila jako povinnou terapii.

Další články od hostitelských rodin

Pin It on Pinterest

Share This

Sdílejte tento příspěvek se svými přáteli!