První den školy
Do školy jsme jeli až na desátou. (Což není normální, ale první den je první den.) Zamířili jsme si to hned do kanceláře a tam jsem se poprvé setkala se svojí učitelkou a svými několika spolužáky. Ještě jsme si vyzkoušeli uniformy a pak už jsme zamířili do třídy. Tento den jsme se ještě neučili. Po nějaké chvíli nás odvedli do nějaké obrovské haly a tam nám řekli, že se budeme představovat v čínštině před celou školou, což je asi 2000 lidí. Takže šok a do infarktu jsem neměla daleko,ale nějak jsem to zvládla. Reakce, když jsem vlezla na tu stage byla fakt Mega. Všech těch 2000 lidí začalo křičet a jásat. No připadala jsem si jako Ariana Grande v O2 aréně 
. Pak už jsme si jen poslechli několik dalších “velmi srozumitelných” čínských vět a šli jsme domů. Odpočinuli jsme si. Najedli jsme se a vydali jsme se na na lekci čínštiny. Po čínštině jsme padli mrtvý do postelí a usli jako by nás do vody hodili.
5:15 budíček
To opravdu není nic moc no, ale já naštěstí jsem trochu zvyklá z domova, kde také musím vstávat dost brzy. Starostlivá host mamka nás hnala na autobus v 6:10, ovšem až anzastávce jsme se dozvěděli, že autobus dorazí až v 6:20. No, ale hlavně, že jsme tam byli včas, protože stát o deset minut více na dešti je přeci velmi komfortní. Chytří spolužáci na zastávku dorazili samozřejmě v 6:19. No ve škole to nebyla zrovna největší zábava, ale dá se to přežít. Spolužáci jsou fajn a jídlo je oproti českým školním jídelnám jako z pěti hvězdičkové restaurace. Zatím při hodinách nerozumím ani slovo, ale o to více jsem motivovaná se učit tu jejich hatmatilku. Za bránou školy už na nás opět čekala naše velmi starostlivá host mamka, která si myslela, že si nepamatujeme cestu na zastávku od rána a tak nás radši přišla vyzvednout. Jedna věc je pro mě nelogická. Oni nás nechají letět samotný přes půlku světa, ale na zastávku nás vodí za ručičku. Večer se nás pokusili dostat na golf, ale mi jsme raději, z důvodu únavy, slušně odmítli a místo golfu jsme dali přednost YouTube.
Mid-autumn festival
To vstávání mě brzo zabije. No, ale jinak to byl prakticky stejný den jako minule. Jediným novým poznatkem je, že ve škole učí i bývalí vojáci a to konkrétně dějepis. Jinak to byl stejně nudný den jako ten před tím. Večer, ale následovala, moc pěkná akce a to Mid-autumn festival, kde jsme mohli vidět a ochutnat tradiční mooncakes. Je to malý dortík chutí připomínající měkké linecké rohlíčky, buď bez náplně (vegan) a nebo z tradiční žloutkovou náplní a lotusovou pastou. Kouzlo ve ovšem v tom těstu. Má jednoduché, ale vlastně i speciální ingredience. Mouka musí být dortová a nebo speciální HongKongská. Zlatý sirup (sladidlo) je asi nejdůležitější část a popravdě ani nevím co to je, nebo kde to sehnat. Rostliný olej. Máslo v tomto případě nefunguje, protože je moc aromatické, což mě vůbec nevadí :). A poslední čistá horská voda. No dost o mooncakecích. Průběh oslavy byl jednoduchý. Jedlo se, jedlo se, jedlo se. Já a zbytek výměnných studentů jsme se radši rychle vytratili, aby nám nepraskli žaludky a bavili jsme kousek vedle. Naplánovali jsme také náš výlet do Kao-siung a už se mega těšíme. Ještě než jsme odjeli domů jsem si na památku “ukradla” flašku ledového neslazeného čaje, který jsem si po prvním ochutnání zamilovala. A hurááaa do postele.
Víkend
Ráno jsem se opět moc nevyspala, ale tentokrát mi to tolik nevadilo, jelikož jsme měli jet na kola. Píšu měli, protože nakonec jsem jela jen já. Manuela se zapoměla probudit :). Tak jsme vyrazili jen s mojí host tetou. Jsem spíše zvyklá chodit, takže kolo je pro mě trochu jiný druh aktivity, ale lepší než nic. Tady je to ovšem hračka, protože je všude rovina. Host teta hned na začátek, nasadila takové rychlejší tempo a já doufala, že jí to dlouho nevydrží. Díky bohu, když jsme dojeli blíže k horám, tak jí to přešlo a zpomalila. Udělali jsme takovou projížďku kolem hor a upřímně jsem byla ráda, že to nemusím šlapat nahoru, protože tady jsou krpály jak v Himalájích. Pomalu jsme to ztočili směr domov a host teta zase zrychlila. Nakonec jsem, ale rudá dojela do cíle. Tam mi host teta řekla ať zkusím její kolo, tak jsem neváhala a zkusila. No a v tu chvíli mi došlo, proč tak znenadání zrychluje. Ona má elektrokolo.
Po obědě jsme se vydali ještě na jednu akci a to tzv. odpolední pití čaje, a proto jsem si dala kafe. Zvládla jsem u toho sníst ještě tunu mražených jahod, ano tady se jí mražené jahody, udělali jsme tak 1747352 fotek a vydali se shánět adaptér, protože jeden prostě nestačí. Aaaaa poooootoooom kooooneeečněěěě vysněná návštěva night marketu a stálo to za to. Ochutnala jsem místní speciality jako stinky tofu (chutná to a smrdí to jako olomoucké tvarůžky), šťáva z cukrové třtiny, což společně s bubble tea teď tvoří většinu mého denního příjmu tekutin. A kuličky se sladkých brambor a to vám povím to jste ještě nežrali, to se ani nedá k ničemu přirovnat, je tu úplně nová chuť a člověk co to vymyslel by měl dostat Nobelovu cenu. V neposlední řadě jsme si vyzkoušeli místní střelníci, která je o 100% lehčí než ta naše česká a po nějaké chvíli jsem se stala místní atrakcí, protože se to prostě nedalo minout. Opět přejezení jsme se vydali domů a spát.
5:30 nástup na kola
Budíček v 5:00 a v 5:30 nástup na kola, tentokrát už i s Manuelou a asi s celou bandou rotary páprdů. Po prvních 3 km už jsem za sebou Manuelu neviděla. Kolo asi není šálek kávy. Mimochodem kafe mi tu fakt chybí. Měla jsem ho tady teprve jednou. Nicměně po dalších 12 km to Manuela definitivně vzdala a nasedla do auta, které nás doprovázelo. V tu chvíli jsem si připadala fakt dobře, ale nic proti ní. Ten dobrý pocit mi, ale dlouho nevydržel, protože teplota rychle vystoupala na 38 stupňů a můj mozek začal pomalu přicházet k bodu varu. Po 15km jsme zastavili v seven-eleven a tak jsem to oslavila pořádným chlazeným drinkem, ovšem dosud nevím co to přesně bylo. Myslela jsem, že to otáčíme a jedeme zpátky, ale to jsem se sakra mýlila. Byl to teprve začátek. Můj mozek už neexistoval z důvodu jeho vypaření. Zjistila jsem, že ty hory jsou krásné do té doby než je začneme šlapat nahoru. No a po dalších 15km, již v horším terénu, jsme zastavili na nějakém malinkatém letišti, kde jsme se shledali s dalšími rotary studenty. Opět proběhlo dlooooouhééé focení na tom příšerném sluníčku, asi si mysleli, že ještě nejsem dostatečně rudá. Po focení nám bylo řečeno, že jedeme na jídlo. Zpráva to byla výborná, co už ale nebylo tak skvělé, bylo to že cesta tam je dalších 15km po horším terénu s tím, že posledních pět je totálně do kopce. Po nějaké chvíli se k Manuele v autě přidali ostatní dva studenti a to Louis z Mexika a Justine z Belgie a já zůstala jediná na kole. To jsem prostě já. Mám potřebu neustále překonávat sama sebe.
Na tom posledním pětikilometrovém kopci jsem přišla o další orgán a to konkrétně plíce. Nakonec jsem se, ale i s kolem doplazila do restaurace snědla kýbl rýže a málem jsem usla. V tu chvíli mi něco došlo. Mi totiž máme ještě kus cesty před sebou, protože se musíme ještě dostat domů. Posledních 12km už nebylo zajímavých. Jen jsme zase málem ztratili Manuelu, která z donucení na kolo znovu nasedla. A taky jsme zjistili, že problém proč jí pořád ztrácíme je asi v tom že neumí používat přehazovačku. Cestou jsem posbírala svoje plíce a koonečně jsme po 72KM dojeli domů. Manu vypadala, (netuším z čeho byla tak unavená), že zachvíli umře a já jsem skákala radostí, protože endorfiny. Byl to mega zážitek a doufám, že se to stane pravidelnou víkendovou aktivitou.
Další články od Natálie
