Nová chuť do života a moudro na pondělí

Teprve až dnes pro vás dopisuji článek z 11 týdne a jak to po sobě tak čtu, tak musím říct, že se mi to fakt povedlo a pokud jste to ještě nečetli tak to určitě udělejte, protože si troufám říci, že je to jeden z těch zatím nejdůležitějších článků a také se od něj bude odvíjet budoucnost tohoto blogu. Moje zamyšlené období ještě stále pokračuje a dnes jsem se zamýšlena zase nad tím, jestli jsem neudělala chybu, když jsem si pro svoji výměnu vybrala Asii a ne chybu jsem rozhodně neudělala, protože na téhle mojí mentální změně má hodně vělký podíl kulturní šok, a kde jinde chcete zažít větší kulturní šok než právě v Asii. Začínám mít totiž takový pocit, že kultura je trochu něco jako program, kterým nás programují naši rodiče, protože to tak mají od jejich rodičů, a tak dále, a tak dále. To má potom za vinu to, že když navštívíte cizí zemi tak nám tam spoustu věcí přijdou divné, ale oni nejsou divné jsou jen jiné. Náš mozek je vnímá jako divné, protože nezapadají do našeho programu, proto mi přijde důležité, aby tímto kulturním šokem prošel každý mladý člověk, dokud ještě jeho programování není zcela dokončeno a tím pádem to nemusí vnímat jako divné, ale spíše jako pro něj nové. Jeho program je tedy takto obohacen o něco co každý nemá a tím je nadhled.Čili se znovu dostávám k tomu, že jsem ohromě ráda, že jsem tohle udělala ještě před maturitou. Právě o tomto jsme dnes vedli diskusi i s ostatními studenty a vypadá to, že to cítíme všichni podobně, ne-li stejně.

Náhodné setkání s Americkou rotexačkou a málem jsem se zabila při tanci

Tak dnes pro vás mám trochu jiné moudro a to takové, že když se vám tančit nechce a tušíte, že dneska prostě není ten správný den pro tanec, tak jednoduše netančete. Už když jsem se dnes probudila, tak mi bylo jasné, že dnešní hodina tance bude jedna velká katastrofa. Měla jsem tedy dvě chytré možnosti, simulovat že mě bolí noha, nebo opustit taneční hodinu nadobro. Vybrala jsem si tu třetí hloupou a to jít tam. Nejen, že jsem si asi třikrát málem vyvrkla kotník, ale také jsem si při jedné ze zvedaček málem zlomila ruku a to upozorňuji, že nejsem tak která je zvedána. Choreografie se v mé hlavě ten den také nenacházela a tak to začalo pomalu vypadat, že po dnešním výkonu asi poletím domů. Naštěstí jsem se nakonec nějak obhájila a svedla jsem to na bolest hlavy, což je jediná věc kterou umím v čínštině říct, aby pochopili, že mi mají dát pokoj. Dnešek, ale ještě pokračuje. Po tancování jsem se šli na lov jídla a cestou jsme potkali, random paní co mluvila anglicky. Výsledkem rozhovoru byl zápis na kurz hraní na bubny a neptejte se jak jsme se k tomu dostali. Také se nám svěřila, že byla také na Rotary výměně, takže to byla celkem milá náhoda.

Střílení není nic pro mě

Pamatujete ještě jak jsem psala o té změně v rutině a že už bych jí fakt potřebovala. Tak jsem jí také dostala, ale nebylo to vůbec co bych si představovala. Studuji tady jakoby 2. ročník střední školy a tady každý z druhého ročníku musí projít kurzem střílení, který vyvrcholí jakousi zkouškou v praxi ve vojenském prostoru a právě tam jsme dnes vyrazili. Já jsem člověk co tyhle věci prostě nemá rád a už když jsme vylezli z autobusu, tak na mě dýchla ta atmosféra co na těchto místech bývá a k tomu ještě bylo neuvěřitelné vedro. Pak si nás začali řadit do řad podle tříd a křičeli na nás něco čínsky. Zdálo se to být velmi organizované, ale moje hlava to stejně pořád pobírala jako totální chaos, a když do toho pak začali střílet z né úplně tichých zbraní, tak jsem měla fakt chuť odejít, odjet, odletět prostě cokoliv jen mě odveďte s tohoto místa. Taková třešnička na dortu byla, že i bez jakéhokoliv tréninku mi šoupli do ruky zbraň a řekli střílej. Něco jsem jim tam teda nastřílela a upřímně se mi pak dost ulevilo. Udělali jsme ještě pár fotek a pak už nás jen nahnali do autobusu a vzhůru na oběd, který si po tomto výkonu rozhodně zasloužím. Odpoledne jsem strávila v knihovně, kde jsem si vylívala srdíčko pod instagramový příspěvek, kde jsem celkově shrnula své pocity stejně jako tady minulý týden.

Náhodné setkání se Slováky

Na kaligrafii se nás schází méně a méně a to asi protože nás všechny dost začala děsit naše učitelka. Nejen, že jí ještě nikdo neviděl se smát, ale na poslední hodině také byla dost naštvaná, protože jsme si asi povídali příliš nahlas. Nakonec, ale vše dobře dopadlo a my jsme ve zdravý třídu opustili. Cestou do parku se stala jedna moc příjemná věc. Dnes jsem si řekla, že všechny cizince budu oslovovat “Dobrý den” abych zjistila jestli nejsou náhodou z Česka. Nemusela jsem čekat dlouho a hned asi na po třetí se zazdařilo a já sice neobjevila Čechy, ale Slováky, což v mé situaci vyjde nastejno. Byla to taková prkotina, ale neuvěřitelně mi to zlepšilo den. Rozhovor to byl velmi krátký, ale výživný. Hned potom jsme nastoupili na metro o odjeli jsme do parku. Tam jsme si užili velmi příjemný podvečer. Popovídali jsme si právě o tom jak moc se naše osobnosti mění a že je to děsně fajn. Tímto jsem tedy zjistila, že v tom nejsem sama a že si tímto opravdu procházejí všichni, ale to my mohlo být asi trochu jasné, protože ten koho by to nezměnilo by byl asi trochu divný.

Víkend jak má být

Dělám to poprvé a asi i naposled, ale opravdu by nemělo cenu tyto dva dny rozdělovat, protože byli skoro stejný. To, že to dělám naposled asi značí, že mi to úplně neprospělo. Udělala jsem všechno co jsem musela, jako úkol z čínštiny, kaligrafie, pak jsem se pokusila zabavit hrou na ukulele což mi nějakou dobu vydrželo, ale potom jsem se začala nudit. Ještě mi napadlo se podívat na španělštinu, ale taky mi to moc dlouho nevydrželo. Tento víkend jsem tedy strávila u podcastů a YouTube a trochu i na běhacím pásu. Přišlo mi to až divné být po tak dlouhé době celý víkend doma. Úplně jsem si odvykla odpočívat. Na druhou stranu jsem se zase dostala k věcem, které jsem nikdy předtím nedělala a to je například čtení.

Jak už jsem tady zmiňovala začala jsem poslouchat podcasty a velmi mě zaujal jeden člověk jménem Ladislav Zibura, kterého jsem tu už taky zmiňovala, co už jsem ale nezmínila je, že on napsal 3 knížky, kterými se teď pomalu přelouskávám a musím říci, že mě až překvapuje jak moc mě to čtení začalo bavit. Třeba se to odrazí i na mých čtenářských denících, ale radši nebudu nic slibovat, známe se 🙂 Proč už se ale tento odpočinkový víkend konat nebude? Nebo alespoň ne v nejbližší době. Odpověď je jednoduchá. Jak jsem se tak nudila, nutilo mě to přemýšlet nad ČR a co všechno mi chybí. Pár věcí se samozřejmě našlo. Nejsem bezcitnej kámen a náladu mi to fakt nezvedlo. Takže ponaučení z víkendu? Nenudit se!

Další články od Natálie

Letní tábory

Prázdniny v zahraničí

 

Chceš prožít část letních prázdnin v roce 2020 v zahraničí? V Holandsku, Německu, Finsku, Anglii, Turecku, USA, Kanadě, Brazílii, Indii nebo na Taiwanu? Nebo v nějaké jiné zemi? 

Můžeš si vybrat mezi čtrnáctidenním táborem, kde budeš společně s dalšími 15 - 20 studenty Tvého věku z různých zemí, s kterými se budeš domlouvat anglicky, nebo měsíc s konkrétním kamarádem/kamarádkou v jeho rodině, a další měsíc společně u vás doma.  Zaregistruj se do našeho seznamu předběžných zájemců! 

Pro úspěšnou registraci do našeho seznamu potvrď prosím Tvoji emailovou adresu kliknutím na odkaz v emailu, který jsme Ti poslali. Po ověření Ti pošleme další email s odkazem na podrobnější formulář s Tvými osobními údaji a dalšími informacemi, které jsou nezbytné pro Tvoje přiřazení k Rotary klubu nejbližšímu Tvému bydlišti a přípravě Tvého pobytu v zahraničí. Vzhledem k tomu, že naše emaily jsou posílané automaticky a ve větším množství, je možné, že některý z nich skončí ve Tvé spamové schránce. Nezapomeň si ji tedy zkontrolovat! Děkujeme!

Pin It on Pinterest

Share This

Sdílejte tento příspěvek se svými přáteli!