Je to tu zase!
Škola je zpět a to netěší asi nikoho, nicméně pojďme se pokusit se nezhroutit a pojmout to jako příležitost být zase produktivní. Promyslela jsem si plán a tak nějak jsem se smířila s tím co mám. Netrvalo dlouhou a tahle vydřená dobrá nálada pominula. Důvod vám možná nebude dávat smysl, ale věřte, že mě taky ne. Začali mi totiž chodit zprávy od rodiny, školy a rotary ve kterých byli pravidla co smým a co ne a jak už to tak v Asii bývá, pravidla jsou dost striktní, nebo alespoň určitě striktnější než u nás v ČR. Jejich čtení mi tedy navodilo takový pocit bezmoci. Být v prostředí lidí kteří vám v jednom kuse rozkazují a normálního slova s vámi nepromluví, jen se vyžívají v tom, že nad vámi mají moc, to není úplně to prostředí, kde chcete být, a když do nejbližší budoucnosti nevidíte žádný jiný únik, tak to potom nemá na vaši psychiku nejlepší vliv.
Stává se tady ze mě trochu volnomyšlenkářka, i když je to trochu paradox vzhledem k tomu, že jsem v Asii, a taky jsem si neuvěřitelně zvyklá být obklopená lidmi, což ve škole jsem taky, ale jak už jsem asi zmiňovala někdy dříve, tak moje třída není úplně schopná mluvit anglicky a já nejsem úplně schopná mluvit čínsky, takže naše vztahy se moc neposouvají a nijak blízcí si nejsme. Dnešek si tedy hodím trochu depka den a zítra to zkusím znova s tím odhodláním co bylo dnes ráno. Naštěstí dnes ještě byla taneční hodina a i přes to, že jsem byla znavená jak pes a zkouška byla naplánovaná na 3h byla jsem přinejmenším ráda, že mohu být ze svými přáteli. Pohled na ně, ale mluvil za vše. Všichni jsme dnes tak nějak vstali levou nohou.
Místní chodkyně roku
Dneska jsem se odhodlání chytla a ve škole jsem dnes vyprodukovala kompletní čtenářský deník na Babičku. Chvílemi se mi vracelo takové to zoufalství a cítím se trochu osaměle, ale vše se to dá přežít a tak přežívám. Aby toho osamění nebylo málo, tak v posledních týdnech mi neuvěřitelně začalo chybět moje chození a tak jsem teď celkem často chodila domů pěšky. Nemám to úplně kousek, ale beru to jako způsob odreagování se od toho striktního světa. Dává mi to nazpět ten pocit svobody. Cesta domů má 15km a zabere mi dobré 2 hodiny, i přes to mi to ale občas je krátké. Pouštím si podcasty, nebo jen písničky a to čisto co mám po těch 2h v hlavě je k nezaplacení a opravdu se tato cesta vyplatí. Vedro také není překážkou. Není totiž lepší pocit, než když si po unavující horké cestě dopřejete vychlazené bubble tea. Místní, ale začínají zvláštně pokukovat, jelikož tady se i na 200m cestu používá skútr. Jednou mě dokonce zastavil jeden kluk, co vypadal jako student z místní univerzity a říkal, že mě viděl jít už před 1h a úplně lítostně na mě koukal a ptal se jestli jsem v pořádku a jestli nepotřebuju pomoct. Se smíchem jsem odpověděla, že opravdu ne, že jsem jen blázen z Čech co rád chodí. V místní vegetariánské restauraci jsem si koupila zaslouženou večeři a bubble tea samozřejmě také nechybělo. Pak proběhl už jen zasloužený relax u seriálu a spánek.
Džungle
Dnes mě nenapadlo nic lepšího, než opět zabloudit v džungli. No dobře nezabloudila jsem doslova. Měla jsem lehký plán. Moc rychle jsem si ale vzpomněla, jak to minule dopadlo. Opět jsem překonávávala sama sebe, když jsem podbíhala pod pavučinami, na kterých číhali gigantičtí pavouci. Hudbu ve sluchátkách jsem měla na plno, jelikož znepokojující šustění pravděpodobně hadů ze křoví, není zrovna ten zvuk co chcete samotný v džungli slyšet. Cestou jsem míjela mangovníky s nezralými mangy a tak plánuji, že se tam tak do měsíce vrátím, jelikož kvůli těmto mangům bych asi i riskovala život. Po takovém adrenalinovém zážitku jsem si sehnala oběd a pokračovala ve sledování seriálů. Trochu jsem usnula a vzbudilo mě až zvonění telefonu s poznáním na grilovačku vedle do domu k Manu. Nabídku jsem bez námitek přijmula a náramě dobře jsem se najedla.
Vím zní to teď tak že jeden problém střídá druhý, ale nikdo neříkal, že výměna bude procházka růžovým sadem. Všechny tyhle zkušenosti jsou cestou k úspěšné výměně. To je čemu já stále věřím, protože tak to asi chodí i v životě. Je důležité si vážit každého okamžiku a pokusit se tyhle problémy brát jako zkušenosti a poučit se z nich. Já teď úplně problém nemám, jde spíš o to o čem jsem psala v sobotu. Netýká se to mě, ale mých blízkých, což také občas umí ublížit. Snažím se to tedy nevnímat a užívat si každou sekundu, kterou se svými přáteli trávím.
Další články od Natálie
