Cesta nám trvala hrozně dlouho, víc jak šest hodin v autě. Alespoň jsem se mohla trochu prospat. Když jsem se probudila viděla jsem jen spoustu pastvin s velkými stády krav, koní a ovcí, občas jsem dokonce zahlédla i prasata. Když jsme se přiblížili k našemu cíli, krajina se trochu změnila. Když se řekne, že jedeme na hory, tak se mi vybaví zalesněná Šumava, ale tady jsou jen takové maličké skupinky stromů, kopce jsou tu obsypány kamením. Je to krásný pohled, i když nezvyklý.
Byli jsme ubytováni v moc pěkném a útulném domečku s verandou. Tenhle den jsme spíše relaxovali. Neděle byla příprava. Vylezli a slezli jsme menší „kopeček“. K večeru jsme ještě šly s mojí host sestrou jezdit!! Úžasný pocit po tak dlouhé době se přiblížit ke koni. Sice jsme jezdily jen 40 minut a krokem, ale to mi radost nezkazilo.
Silácky jsem si myslela, že po takové důkladně přípravě to pro mě druhý den bude hračka, no jak velký to byl omyl za chvilku zjistíte. Pondělní ráno jsme se dostavili k místu odkud jsme měli vyrazit na naší výpravu na Vila de Ventana. (Skalní „okno“ na vršku jedné hory) V tu chvíli mě napadlo, že by nebylo špatně si přivázat českou vlajku na záda jako plášť. (Taková kravina, ale jsem na výměně, tak proč ne?) Tak jsme vyrazili za průvodkyní ještě plní energie.
Už po první čtvrtině výstupu sem myslela, že pro mě budou muset poslat vrtulník. Strašně jsem si nadávala, do čeho jsem se to uvrtala, ale nechtěla jsem se shodit před ostatními. Dohromady něco kolem třech a půl hodiny trvala cesta vzhůru. Lezli jsme všemožnými stezkami. V naší skupině byla i šestiletá holčička. Pokaždé, když už jsem myslela, že je po mě, jsem se na ni podívala a řekla jsem si přece nemůžu to vzdát, když to malý škvrně to zvládá.
Poslední úsek cesty byl nejhorší. Svah byl šílené prudký, škrábala jsem se nahoru z posledních sil. V duchu jsem obdivovala jak tohle může naše průvodkyně absolvovat každý den??
Nejhorší část úseku mi dala dost zabrat, ale vylezla jsem!! Teprve na vrcholu jsem se pořádně rozhlédla a zděsila se i žasla zároveň. Nádherný výhled kolem a pocit vítězství byl úchvatný, ale pomyšlení na zpáteční cestu příšerné.
Nechala jsem se vyfotit v tom okně, kvůli kterému bylo to místo pojmenováno a pomalu jsme vyrazili zpět. Po překonání nejprudšího úseku jsem si to začala celkem užívat. Po pravdě kolikrát se vám naskytne příležitost vidět stádečko divokých koní pasoucích se ve svahu, malé zvířátko z dálky připomínající něco mezi malým vlkem a liškou. Kobylu s malým, asi dvoudenním hříbětem. Dravce prohánějí se po obloze. Skákala jsem z kamenů na kámen. Trochu bláznivě (a falešně) jsem si pobrukovala naší hymnu. Dolů jsme dorazili naštěstí bez úrazu.
Asi jsem se zbláznila, ale rozhodně to v první příležitost,i která se mi naskytne, chci zopakovat. Vlastně jsem skoro zapomněla, proč jsem byla tak utahaná. Dohromady celá naše trasa trvala asi sedm hodin. Dlouhá byla 10 km.
Další články od Magdy
Outbound 2018/19 Argentina
