Vodopády, kaktusy, spousty zážitků a přátel aneb cesta na sever

Dnes bych chtěla napsat o naprosto úžasné cestě po severu Argentiny. Tento výlet trval 17 dní, kdy jsme opravdu projeli kus země. Dohromady víc jak 6800 km.

Tentokrát jsme jeli s distriktem Mar del Plata tudíž nás bylo dohromady 50. Padesát mladých rozjívených a co si budeme povídat bláznivých výměnných studentů z různých koutů světa.

Musím říct, že jsem byla dost zvědavá, jak to všechno zvládneme, zvlášť když jsem se dozvěděla, že většina z druhého distriktu byla francouzsky mluvící (18- Belgie, Francie) tudíž přes polovinu autobusu zněla francouzština.

Ale abych neděsila, v tomto distriktu byli také lidé z USA, Německa, jedna Australanka, Polák a kamarádka Míša z Čech.

První den byl hlavně o cestování a seznamování. Jedním z prvních míst, které jsme navštívili, byl národní park El Palmar. Naneštěstí bylo zataženo a chvílemi pršelo. Proto většina našich aktivit byla uvnitř, ale přece jen jsme na hodinu a půl vyrazili na safari. Naši průvodci nám na každém místě kde jsme zastavili, říkali zajímavosti a my jsme si měli možnost prohlédnout zblízka velmi staré palmy, tento druh palem je pouze na pár místech ve světě.

Původně jsme měli mít uvítací táborák, ale jelikož bylo všude mokro, měli jsme místo toho v jedné budově zapáleno pět svíček rozestavených tak, aby čtyři ukazovali na všechny světové strany a jedna uprostřed. Pak jsme ve skupinkách předváděli nějakou scénu a moje skupina to zvládla díky výměnné studentce Roxi, která je výborná v předvádění dramatu.

Opravdu už si nikdy nebudu stěžovat na šestihodinové cesty, protože cesta na Cataratas trvala 24 hodin. Naše první zastávka byla na břehu soutoku řek, který tvoří hranici s dalšími dvěma státy Brazílií a Paraguaí.

Další den jsme vyrazili na celodenní výlet na vodopády Iguazu. Jako na potvoru nám začalo pršet a my si museli koupit pláštěnky a většinu času strávit v pláštěnce.

Dopoledne nás čekal suprový zážitek a v nevelkém motorovém člunu po řece až k vodopádům. To bylo naprosto super, nafotili jsme sousty fotek a jako bonus jsme vjeli na kraj jednoho z menších vodopádů.

Naštěstí jsme si každý vzali věci na převlečení. Pak nás čekalo ještě pár stezek, díky kterým jsme se mohli na vodopády podívat shora. Já pro štěstí hodila do největšího jednu českou korunu. Den jsme si i přes sychravé počasí užili a dokonce se nám podařilo se nenechat oloupit od opic a zvířátek, u kterých si nemůžu zapamatovat jméno.

Pak nás čekalo další celodenní cestování až do provincie Jujui. Naštěstí v Jujui je většinu roku slunečno. Navštívili jsme tu další národní park tentokrát plný velmi starých a vysokých kaktusů. Taky jsme si nafotili spoustu nádherných fotek s pomalovanými zdmi a pro nás tak netypickými ulicemi.

Jedna ze zastávek další den byl obratník kozoroha, keramická dílna kde veškerá keramika je vyráběna ručně a neskutečně rychle. No pak konečně přišlo na řadu nakupování. Jelikož nás už delší dobu upozorňovali, že tady můžeme nakoupit hezké a levné dárky.

Musím říct, že se nás všech zhostila doslova nákupní horečka. (Stejně jsem ale nenakoupila všechno, co jsem chtěla a později jsem si za to dost vynadala.)

No a teď se pokusím popsat jeden z našich nejnabitějších dnů.

Samozřejmě jsme opět vyrazili s autobusem a opustili velmi pohodlný hotel. První místo, kde jsme zastavili byl nejvyšší bod našeho výletu 4170 metrů nad mořem. (Jen tak pro informaci jsme se předtím pohybovali kolem 2000 m. n. m. a kvůli tomu jsme měli zakázáno běhat a skákat.) Právě tam jsme měli ukázku rituálu pro Pacha Mama (matka země). Jelikož, ale všem byla hrozná zima, jsme to omezili na co nejkratší dobu nutnou k rituálu a vyfocení pár fotek.

Hned po tom jsme jeli na místo, odkud se získává sůl. Zdejší jezera jsou vlastně pokrytá souvislou vrstvou soli a díky tomu se získají super efekty díky, kterým můžete nafotit umělecké fotografie. Samozřejmě, že koordinátoři měli co dělat, aby nás všechny nahnali do autobusu, jelikož stále přicházeli nové super nápady na fotky. Pak jsme zas vyrazili na nákupy.

Večeři jsme měli v restauraci, kde nám při tom předváděli šou. (tango a další typické tance)

No a byl tu jeden opravdu super den, který jsme strávili na farmě. (To je něco pro mě!) Hodinu a půl na hřbetě koně mezi kopci. Potkávat polodivoká stádečka koní a krav. Myslím, že tohle je sen většiny koňáků.

Také jsme se byli projít a viděli jsme zdejší základní školu, kde studuje dohromady něco kolem třiceti studentů z šesti ročníků a kvůli velké vzdálenosti od domova tam musí přes týden přespávat. Taky jsme si „zahráli“ americký fotbal a večer u ohně jsme se nacpávali hamburgry.

Další dny jsme navštívili vinici. Ruiny z vesnice Quilmes. (tento domorodý kmen zde žil až do příjezdu Španělů.) Jsem na sebe opravdu pyšná, že jsem vylezla až nahoru a viděla jsem tu nádheru. Potkali jsme na menším vrcholku i stádečko koz. Bylo to nádherné.

Jelikož jsme měli za sebou už pěkný kus šplhání a chození měli jsme možnost vyzkoušet přírodní termální pramen. (Už jen cesta do hor je očistec. Já málem při vylézání vypustila duši.) Mohli jsme si vybrat jezírko od nejchladnějšího cca 33 stupňů až po horké nad 40 stupňů. Ale nesměli jsme ve vodě zůstat déle jak 30 minut. To bylo trošku těžké, jelikož foukal studený vítr, ale stálo to za to nádherně jsem si zarelaxovala.

Další den se stala jedna trošku překvapivá, ale ne neočekávatelná věc. Porouchal se autobus. Tak jsme získali skoro dvouhodinové volno, uprostřed divočiny, kde auta jezdí tak jedno za půl hodiny nebo hodinu. Mezitím co řidiči spravovali autobus jsme stihli projít okolí někteří s i vylezli do poloviny cesty na horu a konali se malé běžecké závody. Naštěstí se podařilo autobus opravit tak jsme nasedli a vydali se dál.

Navštívili jsme vesnici Chilesito, kde stojí socha Ježíše Krista, nafotili jsme další fotky. (Jo fotografie je to nejdůležitější.) Taky jsme si prošli jednu stezku, kde jsme viděli zvíře, které bylo podobné veverce ve velikosti psa s kočičím tělem.

Jedno z posledních míst, které jsme navštívili, bylo safari, kde jsme projížděli dvě a půl hodiny mezi skalami. Možná to zní nudně, ale bylo to nádherné je to tak rozdílné od Evropy.

Co se trošku nepovedlo, byla návštěva jednoho místa, kam jsme se dostali lanovkou. Koordinátoři tvrdili, že je to i pro nás, ale maličké centrum s mini vláčkem akvárkem plným zlatých rybiček a domečkem hrůzy? To ne. I když ten domek hrůzy byla sranda, jelikož jsme se snažili vystrašit navzájem. No a pak jsme si sami od sebe s pár dalšími vylezli výš. Nádherný pohled.

No pak jsme byli u přehrady, kde jsme si vylezli na obří kameny. (Opravdu jsme si to lezení oblíbili.)

Náš poslední den jsme strávili v areálu starého hotelu. Zkoušeli jsme si lukostřelbu a malou stezku v korunách stromů. Pak jsme šli na prohlídku hotelu.

Naše „poslední večeře“ se nesla ve znamení ruchu. Každý si povídal s každým na poslední chvíli jsme si vyměňovali kontaktní údaje a nechávali podepsat vlajky.

Cesta zpátky trvala celou noc. Dlouho jsme si povídali. Bylo to zvláštní, jak jsme si na sebe za pár dní zvykli. Takže když jsme začínali druhý den kolem poledního vysazovat děcka z druhého distriktu v jejich domovech, bylo to dost smutné loučení. Navíc když já a další z La Plata jsme měli vystoupit jako poslední, kolem desáté večer.

Můžu, ale říct, že na toto budu vzpomínat do konce života. Už teď vím, že se sem chci vrátit jednou vrátit. Znovu procestovat tuhle úžasnou a zajímavou zem.