Pokaždé když někdo projeví zájem o MŮJ ROK V CIZINĚ, jsem v sedmém nebi. Když jsme měli vytvářet prezentace pro náš rotary club a distrikt, z původně pětiminutové prezentace se stala půlhodinová. Taky jsem byla patřičně hrdá, že sklidila velký ohlas.
Vzpomínky jsou jako včely. Bzučí kolem, občas o mě zavadí, ale když do nich strčím, zaútočí. Už je to víc jak tři čtvrtě roku. Utíká to jako voda. Stýská se mi, hodně. Málokdy nevzpomínám. Každé ráno, když se vzbudím, vidím nad sebou můj blazer. Když se mi nechce vstávat nebo spát hraju takovou hru. Podívám se na odznaky a snažím si vzpomenout, od koho jsem je dostala a kde to bylo. Taky se dívám na vzkazy napsané na mé české vlajce, která visí vedle. Také ráda nosím ravanu (pletený „přehoz“ na způsob ponča, ale elegantnější).
Jak se mi jinak vede? Momentálně je karanténa, tudíž do školy nechodím. S novou třídou jsem si celkem sedla. Jeden z učitelů mi dal dokonce přezdívku Argentina. Doma nám nastaly jisté změny. Nevím jak to popsat, ale rok mimo domov vás změní, ale nikdy ne nějak drasticky a očividně. Na sobě si všímám spíš drobných změn, které v celku nepostřehnete. Myslím si, že jsem více cílevědomá, víc se umím uvolnit (vždy jsem byla moc svázaná), také jsem převzala i volnější způsob života, míň se stresuju a už se nebojím zapojovat do hovorů.
S rodinami jsem stále v kontaktu. I když už to není tak časté jako ze začátku. Ještě že máme tu whats app skupinu. Posílám tam fotografie a krátká videa. Občas také dostanu nějakou fotografii zpět. Jsem moc ráda za mojí velikou rodinu. Už nepatřím jen do Čech, ale část mého srdce zůstala za mořem, v Argentině, kam se určitě vrátím.
Další články od Magdy
