27.7. jsem odletěla z bratislavského letiště na výměnu. Byl to můj první nejdelší let a zároveň i první přestupy. Šokovalo mě jak je letiště malé! Na letišti jsem se rozloučila s rodinou, prošla kontrolou a za chvíli jsem seděla v letadle.
Přestup v Dubaji
Letěla jsem do Dubaje, let trval asi 6 hodin. Když jsem vystoupila z letadla, venku bylo kolem 35 stupňů. O půl 10 večer! Autobus mě odvezl na letiště. Prošla jsem kontrolou a šla jsem hledat svůj gate. Gate jsem našla shruba za 5 minut a měla jsem ještě 2 hodiny času, nic nedělání – skicování, focení, psaním kamarádům…
Teprve až na letišti jsem si uvědomila, že letím na rok pryč! Už to nejsou 2 měsíce, měsíc, týden, ale TEĎ! Začala jsem mít smíšené pocity (ještě víc než 3 dny před odjezdem).
Směr Indie
Po 2 hodinách jsem konečně mohla nastoupit do letadla směr Mumbai. Let trval přibližně 4 hodiny. V letadle jsme dostali lísteček, kde jsme museli vypsat číslo letu a pasu, proč cestujeme a spoustu dalších otázek. Po přistání jsem si musela vzít kufr, znovu odbavit a vyzvednout si novou letenku.
Vystoupila jsem z letadla, prošla dlouhou, klikatou chodbou až ke kontrole pasů a lístečků. Tam se mě zeptali proč cestuji, co tu budu dělat… Bála jsem se, že bude něco špatně a nepustí mě dál. Naštěstí se nic nestalo a po 15 minutách jsem byla venku.
Zavazadlové peripetie
Teď už najít jenom můj kufr. To byl docela oříšek. Nevěděla jsem k jakému ,,pásu“ jít. Procházela jsem místnost několikrát dokola, dokud jsem nezastavila jednoho z pracovníků a nezeptala se. Ukázal na tabuli nade mnou. Našla jsem číslo ,,pásu“ a šla si k němu čekat. Stála jsem před ním 20 minut. Lidi si brali svoje kufry a odcházeli. A můj stále nevyjel. Začala jsem být trochu nervózní. Po chvilce později se uzavřela brána, po které vyjížděli kufry. Na páse zbývalo ještě pár kufrů. Svůj jsem mezi nimi neviděla. Hlavě jsem si začala říkat ,,Co budu dělat? Kam půjdu?“. Nakonec jsem ho našla, nějaká rodinka po něm natahovala ruce.
Kudy ven?
Tak teď už najít východ. Jelikož je Mumbajské letiště větší Pražské nebo Vídeňské, nevěděla jsem kam jít… Neustále jsem se ptala někoho na cestu. Po neustálém blouděním jsem konečně dorazila do cíle. Odbavila jsem si kufr, vzala si novou letenku a znovu jsem šla projít celé letiště, tentokrát už bez bloudění.
Zajímavá byla pro mě kontrola příručních zavazadel. Batoh jsem položila na pás, zavolali si mě do kabinky kde mě prohledali od hlavy až k patě, jestli něco nepašuji. V tu chvíli jsem si skutečně připadala jako zločinec. U vyzvedávání batohu, mě i můj batoh očichal pes, potom mě konečně pustili. Nastoupila jsem do letadla na poslední zastávku, Coimbatore.
Přivítání na letišti
Po příjezdu na mě čekala první rodina a Rotary club.
Konečně v cíli!
Další články od Marcely
