Už to bude měsíc, co moje nohy pocítili půdu mé nové školy. Tak je načase vám ji trochu více přiblížit.
Moje škola se jmenuje The Camford International School.
Už z názvu asi tušíte, že to není tradiční indická škola. International je protože se zde mluví pouze anglicky a Tamil je jenom druhý jazyk a taky proto, že zde učí učitelé z jiných koutů světa (někteří). Sama nevím, jestli je to dobře nebo ne. Je hodně drahá a soukromá. Škola je rozdělena na školku, základní a střední školu. Než se dostanu k prvnímu dni ve škole, trochu vám přiblížím jak to na školách chodí.
Všeobecně
Školský systém je tu stejný jak v Británii. Děti vozí do školy žlutý autobus a nosí uniformy + holky s dlouhými vlasy je musí mít svázané do dvou culíků . Ano „Ty“ žluté autobusy, co všichni známe z filmů. Obědy si nosí sám nebo z domu, v některých školách jsou i snídaně (př.: v mojí škole). Studenti mají respekt z učitelé a nedovolí si na ně ani zvednout hlas. Každý den se zazpívá hymna, pomodlí se, popřeje se všechno nejlepší k narozeninám (když je komu) a vrací se do tříd. Když prší všichni zůstávají ve třídě, jen se to vysílá rozhlasem. Když je hezky všichni se sejdou před školou. Škola je od pondělí do soboty, časové vymezení má každá škola svoje. Školní rok začíná 1. června a končí 30. března, duben a květen jsou prázdniny (nejteplejší měsíce).
Moje škola
Od 7 hodin ráno, pondělí – pátek studenti píší testy, vždy z jiného předmětu. V sobotu se chodí až na půl 9 a je víc volnější den. Já jako výměnný student nepíši testy, tak můžu každý den chodit na půl 9. Hodina trvá 30 minut. Škola končí ve 2 hodiny.
Od 9 třídy mají všichni povinně hlavní předměty matiku, fyziku, chemie, angličtinu a IP (počítače).
Někdy v dubnu, kdy jsem dostala dopis ze školy, kde stáli moje hlavní předměty, připadalo mi to jako noční můra. Fyzika v cizím jazyce? Naštěstí ve škole mi bylo řečeno, že si předměty můžu vybrat.
Vybrala jsem si netradiční předměty – hra na hudební nástroj, tanec, karate, výtvarka a jóga. Angličtina, IP a PE (tělocvik) mi zůstaly. Na můj nový rozvrh a uniformu jsem čekala 2 týdny, mezitím jsem chodila na moje méně oblíbené předměty. Ničemu jsem nerozuměla a jen odpočítala minuty do konce hodiny.
První školní den
1.8. byl den kdy jsem šla poprvé do školy. Byla jsem natěšená, že večer předtím jsem nemohla usnout. Těšila jsem se na budovu školy, spolužáky, učitele, na všechno. Stále jsem si představovala jaké to bude, jaké to je být někde nová. Když konečně nadešel čas, na hodinách odbila 7 ráno a my jsme vstávali. Tehdy kdy jsme nastupovali do auta začala na mě působit nervozita a každým ujetým metrem stupňovala. Podívala jsem se z okna, čeho jsem si hned všimla byli děti v různých uniformách, další věc byly školní autobusy.
V 8 hodin ve škole jsem se setkala s paní ředitelkou, která mě zavedla k mojí nové třídě, procházeli mnou různě smíšené pocity. Co když mě mezi sebe nepřijmou? Co když budu jen TA nová? Ptala jsem se sama sebe. Ve šli jsme do třídy, byla hodina, paní ředitelka mě představila třídě. Nadešel zmatek kdy řekla, že pocházím z Československa v ten moment jsem ji musela opravit a vysvětlit jak to je. Nebyla první a ani poslední kdo si myslí, že jsme pořád Československo. Velká většina obyvatelů Indie si to myslí. No, ale zpátky k tématu. Šla jsem si sednout do poslední lavice a snažila se přijít na to co je zrovna za předmět. Lavice jsou po jednom, ale výjimečně se mohou dát k sobě.
O přestávce se všichni spolužáci seběhli k mé lavici, podávali mi ruce, ptali se na vše možné. I z vedlejších tříd si mě všimli a volali mě na chodbu, šla jsem a se mnou i celá třída. Bylo to, jako když známá celebrita dává autogramy, davy jejich fanoušků čekají alespoň na fotku. Takhle jsem se cítila. Neustále jsem byla dotazovaná, jak se jmenuji, a zároveň se mi všichni představovali. Ze všech jmen jsem si byla schopná zapamatovat jen jedno jméno.
Další články od Marcely
