Tak mi to pěkně letí. První týden se kolem mě prohnal jako voda a já to skoro ani nepostřehla. Měla jsem nabitý program? Ani bych neřekla, jen čas se tu buď táhne, nebo letí. A toto byl ten druhý případ.
Každý student, který přiletí do nové země si pravděpodobně prvních pár dní říká, jak je všechno super, přestože je zmatený. No toto bohužel nebyl můj případ. Poté, co jsem začala výměnu s bolestmi žaludku, nastal den, kdy jsem začala psát příspěvek na blog. To by nebyl problém, ten nastal až v moment, kdy jsem chtěla zapojit nabíječku do zásuvky. MARNĚ. Panika, hrůza děs, co budu dělat? V normálním obchodě s jídlem bych se domluvila, ale co v elektru? No to snad ne!
Naštěstí tu byl host táta, který situaci zachránil tím, že jsme jeli spolu koupit nový adaptér, protože tamten byl malý. Vybírali jsme pekelně dlouho, než jsme našli to, co jsme hledali, tak jsme vítězoslavně jeli domů, že jsme div nezachránili svět
.Sotva jsme dojeli domů, už jsem tahala zástrčku z tašky, celá nadšená ji vyzkoušet. Ale ouha. Díry byly moc malé, takže jsem byla zase na nule. Neměla jsem to, co potřebuji, vyhozené peníze a já nevím co všechno, obětovaný čas mě i otce, no hrůza. Naštěstí další den přišel spolu se správnou a já teď mohu psát tento příspěvek.
Ale vyprávění pokračuje. Spolu s tátou a sestrami jsme se vydali do chrámu.
Chrám byl fajn, to nemohu popřít, byl nádherný, jenom jsem si až tam uvědomila, jak málo vím o těchto chrámech. Ale opět mě rodina nenechala na holičkách a vysvětlili mi, co se kde dělá, kolikrát se uklání a tleská, jak se chovat a nakonec jsme si „zarybařili“ a já si vytáhla snad nejhorší rybku s malým štěstím. Ale užili jsme si den, očistili tělo i duši a plní energie se vydali dál.
Další články od Karolíny
2240 —-> 2770
Znojmo -> pref. Saitama
