Odlet
Totiž… odletět jsem měla už v pátek, ale měla jsem problémy s vízy. Podcenila jsem časovou rezervu a začala jsem si je vyřizovat docela pozdě. Poslední týden před odletem jsem na australskou ambasádu volala každý den, ale i tak jsem nakonec musela přebukovat let. Být líný se nevyplácí.
Ale zpátky k mé cestě. Moji krásnou zemi jsem opustila kolem 9:00 a tak začala moje dlouhá cesta do neznáma. První let trval 6,5 hodin, což se ještě s mou nespavostí v letadlech dalo vydržet a čas jsem trávila sledováním filmů, hraní her a povídání si s ostatními. Přestupovala jsem ve státě Qatar v Doha, kde jsem čekala 4 hodiny na další let. Uteklo to poměrně rychle díky spoustě obchůdků a hledání mé odletové brány. Tam mě čekal můj druhý let, který trval tentokrát 15 hodin.
Přílet
Po dlouhatánském a náročném letu jsem konečně udělala svůj první krok na australské pevnině. Na letišti v Sydney si mě měla vyzvednout jedna paní z mého místního Rotary klubu – Carolyn, ale tu jsem nemohla prvních 20 minut najít. Dostala jsem instrukce, ať se dívám po dámě s oranžovou šálou a výraznými boty a hned jsem jednu takovou zahlédla ve vedlejší restauraci. Teda aspoň jsem si to myslela… Když už jsem paní chtěla oslovit a říct jí, že já jsem ta, na kterou čeká, všimla jsem si jejích zavazadel a nachystaného pasu. Se zklamaným výrazem na tváři jsem se vrátila do přivítávací zóny a nebyla to ani minutka, kdy se ve dveřích objevila žena, kterou jsem hledala.
Po přivítání jsme zamířily na parkoviště, kde jsem si automaticky sedla dopředu na pravou stranu spolusedícího. Byla jsem tak unavená, že jsem si ani nevšimla volantu přede mnou. Carolyn se tomu strašně smála a mě to po pár vteřinách došlo taky. Úplně jsem zapomněla, že se zde jezdí na levé straně.
První večeře
První otázka byla, jestli mám hlad. Ano, jako blázen. Našim prvním cílem se tedy stala italská restaurace Russo and Russo, kde jsme se najedly jako královny. Po syté hostině následovly další 2 hodiny k mé host rodině (rodině, u které bydlím a která se o mě stará). Tuto cestu jsem naštěstí celou prospala a když jsem otevřela oči, první věc, kterou jsem ve tmě spatřila, byli klokánci. Byla to nádhera.
K rodině jsem dorazila někdy před půlnocí australského času a hned po přivítání jsem mířila do své útulné nové postýlky.
Další články od Anity
