fbpx

Svoji výměnu jsem strávila v Kolumbii, zemi Jižní Ameriky, ke které se pojí jedna z nejstarších indiánských kultur, Tairona. Už roku 800 n. l. založili indiáni kmene Tairona město v pohoří Sierra Nevada de Santa Marta, department Magdalena. Tomuto městu se přezdívá Teyuna nebo také Ztracené město (Ciudad Perdida) a indiáni v něm pobývali až do roku 1 600 n. l. Znovu bylo město objeveno roku 1976. A právě na toto místo jsem se rozhodla vydat, když mě do Kolumbie přijeli navštívit moji rodiče.

Přípravy

Jelikož se Ztracené město nachází uprostřed pohoří Sierra Nevada, v člověkem nedotčené přírodě, je třeba absolvovat několika denní pochod divokou jihoamerickou přírodou. Tam se můžete dostat pouze s jednou ze čtyř cestovních kanceláří, která pořádá tyto tour s místním průvodcem a druhým pomocným, který je tam také jako tlumočník pro turisty, kteří nemluví španělsky. Můžete si vybrat z variant cesty na 4, 5 nebo 6 dní, přičemž čím méně dnů, tím více nachozených kilometrů denně. S sebou si také musíte zabalit vše, co budete během těch několika dní, pro nás konkrétně 5, potřebovat. A zde rozhodně platí pravidlo, že méně je více, protože když s tím batohem budete chodit celé dny několik kilometrů ve velmi hornatém terénu, tak si dvakrát rozmyslíte, jestli má cenu si brát ještě jedny kalhoty, nebo tu rozečtenou knížku.

Začátek dobrodružství

Když už bylo vše připraveno a nastal den D, tak nás lidi z cestovky vyzvedli na adrese, kterou jsme jim poslali a vyjeli jsme směrem k jejich kanceláři v centru města. Tam jsme ještě podepsali nějaké papíry, zaplatili doplatek a pak už si nás převzali naši dva průvodci, aby nám řekli něco na začátek a jak asi bude celá tour probíhat. Naše skupina se skládala ze 7 účastníků (já, můj táta, moje francouzská kamarádka z výměny, manželský pár z Kanady a dva mladíci z USA a Kanady) a naši dva průvodci. Jeden z nich dokonce vyrostl v pohoří, do kterého jsme se měli vydat, a sám byl součástí zdejší indiánské komunity.

Pak jsme nasedli do velkého terénního auta a vydali se na okraj civilizace El Mamey, malé vesničky, kde jsme si před začátkem pochodu dali oběd, nastříkali se repelentem proti všemu hmyzu co nás tam čekal a vyrazili vstříc divočině. Nejdřív jsme šli jen po rovině, takže se zdálo, že všechno bude v pohodě, no ale pak přišlo první dlouhé stoupání a navíc na rozpáleném slunci. Po nějaké hodině takového výšlapu už mi docházela energie a přemýšlela jsem, jestli by nebylo lepší se vrátit. Ovšem kdy jindy by se mi naskytla taková příležitost? A také by mi to ani má pýcha nedovolila, takže s podporou našeho místního průvodce Marróna jsem pokračovala dál.

Cesta, kopec, řeka

Naše cesta probíhala následovně: budíček brzy ráno, snídaně, chůze, svačina, chůze, oběd, odpočinek, chůze, svačina, chůze, večeře, sprcha, spánek. To byl program většiny dnů. Terén byl velmi rozmanitý a tak se stávalo, že celé dopoledne jsme se šplhali do kopce a odpoledne ho zase scházeli dolů. Ovšem během odpoledních přestávek jsme se mohli vykoupat v chladné horské řece, která místy tvořila i přírodní bazény a malými vodopády. Na jídlo jsme se vždy zastavili v kempu, který byl blízko nějaké indiánské vesničky a kuchař nám uvařil některé z typických kolumbijských jídel, takže jsme se tam měli dobře. Jeden večer jsme dokonce strávili s místními indiány a ti nám vysvětlili jejich způsob života, ukázali některé jejich rituály a zodpověděli naše otázky.

 

1200 schodů, aneb výstup do Ztraceného města

Třetí den byl tím dnem D, kdy jsme měli konečně vystoupit na vrchol a dostat se do města, které je svaté všem indiánům ze Sierra Nevada. Z tábora, kde jsme nocovali, jsme vyšli v osm ráno vybaveni foťáky a pitím (batohy jsme si naštěstí mohli nechat v táboře). Nejdříve jsme šli asi hodinu více méně rovným terénem, ale pak to přišlo. 1 200 schodů, které nás dělily od toho spatřit město starší než světoznámé Machu Picchu. Kdybych řekla, že ten výstup byla hračka, tak bych lhala. V některých místech mi to spíše připomínalo horolezectví než výstup po kamenných schodech. Ale nakonec jsme kolem poledne dosáhli vysněného vrcholu. Mohli jsme si projít celým městem, užít si ten úžasný výhled a poslechnout si vyprávění o historii od našeho průvodce. A kombinace toho všeho, uprostřed přírody, bez vlezlých prodejců suvenýrů, nás všechny očarovala.
Také jedna z překvapivých věcí byla vidět tam i členy armády. Náš průvodce mi potom vysvětlil, že tam jsou, jelikož tam před několika lety skupina partyzánů unesla skupinku turistů do lesů v pohoří Sierra Nevada a trvalo snad kolem 100 dnů, než byli opět nalezeni.

 

Návrat

Po návštěvě toho magického místa nás čekal sestup dolů a později i návrat do civilizace. Během cesty se mi ovšem přihodila jedna úsměvná věc. V jednom z kempů jsem si ráno zapomněla mobil v posteli a přišla na to až kolem oběda v dalším táboře po několika ujitých kilometrech v tom úžasném terénu. Řekla jsem to našemu průvodci a on vysílačkou zavolal do našeho předchozího tábora. Nakonec mi můj mobil přinesla malá indiánská holčička, které jsme za to samozřejmě zaplatili. Poslední den jsme celé odpoledne strávili koupáním se v jednom z přírodních bazénů na řece a lenošením v kempu. Poslední den nás čekalo už jen pár kilometrů k návratu do El Mamey, z kterého jsme vyšli první den. Ale musím říct, že jsem se až tak netěšila, zvykla jsem si na tu krásnou přírodu kolem mě a ten klid a pohodu, ovšem na druhou stranu by mi asi chyběla teplá sprcha nebo kolumbijský fastfood, který tam rozhodně neměli.

Další články od Anny

Pin It on Pinterest

Share This

Sdílejte tento příspěvek se svými přáteli!