Jeden z největších amerických svátku je bezpochyby Den Díkůvzdání. Nebyl den, kdy by se mě nikdo nezeptal jestli tam doma máme Díkuvzdání. Když jsem odpověděla, že nemáme – pokaždé jsem jim ve tvářích četla jakousi kombinaci zděšení, hrdosti na svůj národ, nadšení a překvapení. Později jsem se začla ptát, o čem to Díkuvzdání vlastně je a jako odpověď jsem z obrovské většiny dostala – o jídle, všechno je o jídle.
To ale není zdaleka vůbec pravda. Říct, že Díkůvzdání je jenom o jezení krovana je jako říct, že Vánoce jsou jenom o dárcích! Celá rodina se sjede dohromady aby si po dlouhé době zase povídali. Všechno nazdobí do předvánoční atmosféry, práce a škola se trošku uvolní, protože přes svátky se přece pracovat nedá, listy ze stromů konečně opadají a na pošedlé trávě se objeví první jinovatka. Rodina se sejde ke stolu, aby společně poděkovali za uplynulý rok. My jsme na mazací tabulku psali své díky jednom za světlech svíčky.