Dneska je to 16. den, od té doby, co jsem vstoupila na „kanadskou půdu“. Když jsem konečně dorazila na místo, co bude mým novým domovem pro následujících 10 měsíců, čekal mě pouze víkend na odpočinek a v pondělí jsem šla hned do školy. Už takhle jsem tam přišla o 9 dní později. Víkend to byl ale rozhodně hezký, celá rodina spolu i s tetou, strejdou, setřenicí a babčou mě moc hezky přivítali při grilování. V neděli jsem pak poprvé v životě zkusila wakeboarding.
Nejvíce si zatím rozumím s výměnnýma studentama, ať už těma ve škole, nebo z Rotary. Máte totiž pocit, že nikdo jiný vám pořádně nerozumí, co zažíváte. Momentálně ležím v posteli s nataženým kotníkem a klasickou zářijovou nemocí – kašlíček, rýmička.. však to znáte:D. Moje rodina není totiž úplně typickou kanadskou rodinou. Hodně cvičí, jedí spoustu zeleniny, i když javorák jsou si schopný dát i na míchaný vajíčka. Kvůli mojí lenivosti není uplně lehké udržet s nimi krok, ale snažím se, možná proto jsem skončila nachcípaná v posteli. Momentálně si tu furt zvykám, ale postupně si tu začínám víc a víc připadat jako doma. Minulý týden se mi furt chtělo brečet, což už taky začíná ustávat. Měla jsem náladu jen na objetí od maminky a nic víc – jedináček no:D. Nebo, že nezáleží na tom, jak bohatá rodina, v které jste je, ale jaká je. Vždycky se ale snažím koukat na pozitiva toho všeho. Dělám věci, ke kterým bych se doma vůbec nedokopala, nebo bych ani neměla možnost je vyzkoušet – jako wakeboarding, waterskiing, procházka kolem vodopádů, slavnost ve městě nebo jízda žlutým školním autobusem haha.
Taky si často začínám uvědomovat, jak skvělý máme doma v Praze MHD, takže jestli vám ujede metro a vy na něj musíte 2 minuty čekat a ještě si přitom stěžujete, tak se rovnou pleskněte, protože tady když vám ujede školní autobus, tak jste v háji. Jednoduše jsou tu všichni závislí na autech, když nemáte auto, tak na rodičích, které ho mají. Taky mi dost vadí, že tu netřídí, ani moje „přednáška“ o důležitosti třídení nepomohla. Jsem neustále fascinovaná, jak veliký tu všechno je, ať už mlíko, nebo popelnice:D. Dny mi tu nejdřív ubíhaly děsně pomalu, hlavně ve škole, ale už je to o něco lepší. Zjistila jsem, že je sice dobré říkat na většinu aktivit „ano“, ale je stějně tak důležité naučit se říkat na některé věci „ne“.
Tenhle článek je asi ta nejmíň uspořádaná věc, co jsem kdy za život napsala. Je to spíš takovej „výlev“ emocí, názorů a pocitů, co se mi teď honí hlavou.
Další články od Kláry
Outbound 2018/19 Kanada
