Co cítím? Radost nebo smutek? Návrat do neznáma ale tam, kde to vlastně znám? Depresi a obavy? Popravdě nějak nevím, jak se teď cítím. V Quebecu mi zbývá posledních pět dnů. Dneska jsem se vrátila z dovolený na východě Quebecu s rodinou mojí kamáradky a uvědomuji se, že se pomalu ale jistě blížím ke konci své výměny.
V sobotu 15. června jsme se všichnni sešli nedaleko Quebecu uprostřed lesa v jedné větší chatě. Večer jsme si pouštěli videa, kde jsme se krátce prezentovali na úplném začátku naší výměny. Bylo fajn to vidět, protože v té době jsme byli schopní říct tak větu či dvě francouzsky a zbytek jedině v angličtině. Poté jsme diskutovali a mluvili každý o tom, co se nám líbilo za celý rok nejvíce/nejméňe, co pro nás bylo těžké a co naopak třeba snažší. V celku jsme zhodnotili celou tuhle zkušenost, kterou jsme měli možnost prožít. Večer jsme večeřeli všichni spolu a večer pouštěli písničky, tancovali a podepisovali si vlajky, či psali do různých sešitů nebo deníčků vzkazy/dopisy atd.
Ráno druhého dne jsme se nasnídali a rotary zástupci nám každému předali „certifikát“ s tím, že jsme absolvolali rok v Quebecu. Poté jsme se venku fotili a okolo oběda byl čas se rozloučit. Většina jsme se pak ale společně vydali do Quebecu na oběd a procházet se městem, takže slzy byly, ale věděli jsme, že to není poslední ahoj. Celý den jsme pak ještě byli spolu, bylo to super, jedli jsme ve starém Quebecu a venku bylo krásně teplo. Konečně tu máme taky teplo, i když tropy jak v Evropě to nejsou, přece jenom jsme v Kanadě:D.
Tak nějak k našemu poslednímu rotary setkání. Jsem neuvěřitelně vděčná za všechno, co jsem tenhle rok prožila, za kamarády co jsem si zde našla, lidi co jsem potkala, za školu, která mi moc pomohla. Je hrozně věcí, které bych kdybych zůstala v Česku nikdy nepoznala a nezjistila. Míst, které jsem viděla bylo nespočet a i sebevíce článkama a fotkama nedokážu popsat, to co jsem viděla. I přesto, že rok se může zdát jako krátká a zároveň dlouhá doba, vím že je to dostatečný čas na změnu. Proto stejně jako já jsem se změnila tady, se změnilo spoustu věcí doma – v Česku. Myslím si, že proto je pochopitelné, že máme strach, strach vrátit se někam, kde je nám to tak blízko, ale vlastně daleko. Nedokážu vyjádřit pocity, které v sobě mám. Vím, že opouštím a uzávírám životní kapitolu, která pro mě budou přínosnou po celý život a ještě dlouho z ní budu těžit. Čím víc se můj odjezd blíží, tím více se začínám těšit a vědomí toho, že uvidím svou rodinu a své kamarády je něco strašně nepopsatelně krásného.
Na závěr chci moc poděkovat všem, co mi věřili a jakkoliv mě podporovali, když se mi zrovna tahle zkušenost nejevila úplně tak růžově a že takové momenty byly. A hlavně mami a tati, bez vás bych nikdy téhle možnosti neměla, děkuju milionkrát a víc, za to, že tu jste vždy pro mě a že jste mě po celou dobu podporovali a podporujete, strašně moc si vás vážím a nepopsatelně se na vás už těším!!!!
Další články od Kláry
Outbound 2018/19 Kanada
