Chování si lenochoda, povídání s místními, jednodenní návštěva v Peru, procházka pralesem, noční plutí za kajmany….Tohle byl výlet do Amazonského pralesa, jeden ze tří rotary výletů a jediný na který jsem jela. Byl to ale jeden z nejlepších zážitků mého života. V noci před odletem jsem spala u mé první host rodiny a naspala jsem asi tak 2 hodiny. Museli jsme vstávat ve 4 ráno kvůli brzkému letu. Na letišti v Cali jsme se potkali z dalšími výměnnými studenty a společně pak letěli do hlavního města Bogoty. Tam jsme se potkali už ze všemi studenty (cca 60) z celé Kolumbie. Z toho se třemi Slováky. Ze začátku bylo hrozně divný mluvit česky. Nemohla jsem ze sebe skoro nic dostat 
(Na konci týdne jsem pak mluvila napůl slovensky.)
Dostali jsme trička a následoval 2 hodinový let do města Leticia, hlavního města kolumbijského departamentu Amazonas. Po vystoupení z letadla nás zasáhlo vedro a vlhko. Celí upocení a ulepení jsme se pak nasoukali do lodí a (s našimi kufry na střeše a modlením se abychom se nepotopili) jsme se vydali na další 2 hodinovou cestu po Amazonce do vesnice Puerto Nariño. Zhruba v půlce cesty jsme zjistili, že druhá loď je v nedohlednu a po pár pokusech o kontakt jsme zjistili, že jim větev rozbila motor a museli počkat na novou loď. My jsme pokračovali v cestě. Cesta byla dlouhá a tak jsme byli rádi, když jsme na konci dne mohli zalehnout do pohodlné postele.
Druhý den po snídani (na kterou jsme se s kamarádkou vydali pozdě a už na nás skoro nic nezbylo), jsme měli velkou procházku po vesnici. Poznali jsme místní školu, nemocnici a strávili jsme dopoledne v organizaci Natütama, která se zabývá ochranou pralesa a vzdělávání domorodců, aby nezabíjeli ohrožené druhy zvířat. Po obědě jsme šli na krátkou procházku lesem, viděli školní internát a navštívili paní, co chová papoušky, opice a další zvířata.
Nejlepší pocit byl, když mi přistál papoušek ara na ruce 
Po večeři jsme si šli nakoupit pár suvenýrů od místních a pak navštívili kmen Ticuna, kde nám jejich abuelas (babičky) připravili na ukázku menší rituál. Dozvěděli jsme se, že holky se tu po první menstruaci zavírají na samotu, kam za nimi mohou pouze babičky, které je učí šít, léčit a tak dále. Teď toto období samoty trvá ‚pouze‘ dva měsíce ale bývaly to třeba i dva roky a víc.
Třetí den jsme se vydali lodí k jezeru Tarapoto. Po cestě jsme se zastavili a prošli se krátce pralesem k obrovskému stromu. Jen jeho kořeny byly tak dvakrát větší než my. Po té jsme se podívali do komunity místních a nakonec se vykoupali v jezeře. Kromě mě teda, protože mám fobii z koupání se v jezerech, řekách a mořích. 
Po obědě jsme se se slovenkou Julkou šly objevovat vesnici a k večeru jsme vystoupili na místní rozhlednu abychom se podívali na západ slunce. Po večeři jsme měli noční procházku pralesem.
Viděli jsme například jedovatou žábu. Bohužel tím že nás bylo přes 60 jsme asi všechna další zvířata vystrašili. Čtvrtý den jsme se opět vydali na výlet lodí, tentokrát po řece Amacayacu k místnímu kmeni Ticuna. Dozvěděli jsme se něco o jejich jazyku, o tom jak žijí a pak jsme nakoupili jejich ručně dělané výrobky. Po procházce jsme dostali pruty a zkoušeli jsme rybařit. Někteří z nás měli štěstí a něco chytili. Ryby jsme pak nechali místním lidem. Odpoledne jsme jsme se šli projít zase do jiné vesnice a na večer jsme měli volno a našli jsme místní diskotéku.
Poslední den naší cesty jsme vstali v 5 ráno, abychom viděli východ slunce nad řekou. Bohužel byly mraky a tak jsme neviděli nic. Po snídani jsme šli hrát fotbal s místními. Já jsem pak šla ještě koupit dárek pro bráchu a slečna co prodávala se mě zeptala, jestli si s ní nechci na chvíli sednout a popovídat si. Bylo to super, slyšet její příběh a na konec mi dala peruánský sol a brazilský real na památku (mince). Po obědě jsme se sbalili a odjeli do města Leticia, odtamtaď letadlem do Bogoty a následně do Cali. Domů jsme přijeli až po půlnoci a celí unavení ale šťastní, protože tenhle výlet se fakt povedl.
Další články od Terezy
