Jak jste se v předchozím článku o 17. listopadu a školním výletě určitě dozvěděli, budu se snažit přidávat každé úterý na blog nový článek. Tento víkend jsem strávil výšlapem na skvost, pýchu a znak města Arequipy – sopku Misti. Byly to nejnáročnější dva dny v mém životě, proto to určitě stojí za zmínku!

24312517_1048590378616383_2410464695501736918_n
Chlouba a znak města Arequipy – Misti (Dávám si záležet, aby všechny fotky, co jsou na tomto blogu, byly zásadně moje. Taky se tak daří. Při tomto výletu jsem ale pořídil pouze sedm fotek. Proto pár fotek, které jsou v tomto článku, jsou od kamarádky Phoebe.)

Celé dobrodružství začalo na jednom malém náměstíčku, blízko hlavního náměstí Plaza de Armas. Já jakožto chlapec vychovaný k samostatnosti a šetřivosti, jsem na sraz jel jak jinak než autobusem. V ranním přeplněném autobuse jsem se necítil příliš skvěle s obřím turistickým batohem, těžkým pěti a půl litry vody, jídla a spousty oblečení. Byl jsem ale rád, že nějaký batoh vůbec mám! Mamka mi slíbila, že mi po škole dá batoh její – po škole nebyla doma, čekal jsem – večer stále nebyla doma, zavolal jsem ji a ona mi oznámila, že batoh nenašla a že žádný asi nemáme – po mé prosbě mi slíbila, že ve 21:00 bude doma s batohem propůjčeným od kamarádky – ve 23:00 stále nebyla doma, já čekání vzdal a šel spát, doufajíc že batoh ráno najdu v kuchyni. Batoh jsem ráno naštěstí opravdu našel, věci naházel do něj a vyrazil.

Ze všech výměnných studentů jsme se na srazu setkali všichni, kromě čtyřech – dvě dívky a jeden chlapec nechtěli, jedna dívka kvůli zdraví nemohla. Bylo nám vysvětleno pár základních pravidel, dostali jsme požehnání od šéfa výměny v Arequipě ať nezemřeme, nalodili jsme se do čtyř velkých offroadových Toyot 4×4 a se třemi průvodci a jedním rotariánem jsme vyrazili na tří a půl hodinovou cestu k úpatí vulkánu Misti.

Zhruba půl hoďky jsme jeli silnicí, zbytek cesty pak pískem, kamením, sutí, roklemi a propastí, až jsme se divili, že to ta auta přežila. Nakonec jsme dojeli do divočiny, kde nebylo nic než tmavě šedý až černý písek, suché žluté trávy a řídký vzduch v 4400 m. n. m. Auta jsme tu nechali na celou jednu noc a den, snědli polovinu svých zásob (aspoň já tedy) a obtěžkali se stany, karimatkami, plastovým hrníčkem, miskou a lžičkou. Pak jsme vyrazili do base campu, kde jsme zažili večeři v 4800 m. n. m., krásu díla božího, strast a utrpení, odpočinek a noc.

Příroda byla opravdu krásná, ale k chůzi absolutně nevhodná. Představte si pochodovat s (nejmíň) 10 kg na zádech, v řídkém vzduchu do kopce z písku. V písku nejde moc pořádně chodit. Natož tak do kopce a v těchto podmínkách. Po prvním malém kopečku jsem již vyřízené Grace nabídl, že jí vezmu stan. Byla mi nesmírně vděčná a jak mi později řekla, zachránil jsem jí život. Kvůli těmto vřelým slůvkům jsem jí pomohl. Ač jsem později umíral sám, přecenil jsem síly a tato čtyřhodinová cesta mi dala opravdu zabrat, pomohl bych jí znovu. Člověka poděkování v těchto podmínkách opravdu potěší. Natož tak v Peru, kde se neděkuje a nechválí (natož tak od krásné dívky ve vašem věku!)

24312809_1048590418616379_2377803044482476114_n
Cesta do base campu. Fotka Phoebe.

Po náročné cestě a mé první prožité písečné bouři, jsme konečně došli do base campu! Shodili jsme ze sebe batohy a rozvalili se v závětří. Padlo na nás blaho a bylo nám teplo. Měli jsme se opravdu krásně. Tento pocit možná vydržel ostatním až do konce. Já teď ale popíšu Můj příběh..

Začal jsem se ochlazovat. Proto jsem se logicky oblékl. Nestačilo. Oblékl jsem se proto víc. Stále nestačilo, jelikož vítr foukal asi tak 100 km/h. Začal jsem náš base camp proklínat a doteď nechápu, proč je postavený na hřebínku hory, kde je největší vítr. Pak jsme se nějak snažili postavit stan a po dlouhých bojích s plachtami, větrem, tyčemi, větrem, kamením a větrem se nám to konečně podařilo. V jednom stanu jsme byli 3. Promrzlý na kost jsem se těšil, až zalezu ve stanu do spacáku, zadýchám ho a bude mi trošku teplo. Zmrzlý, ztuhlý toužící po teple jsem skopl boty a zavřel důkladně stan. A zjistil, že se mi chce čůrat.

Toto čůrání si zapamatuji jakožto nejnepříjemnější a nejdelší čůrání v mém životě. Balancoval jsem ve větru, bál jsem se, že mi prsty a něco dalšího umrzne a upadne a navíc to absolutně nešlo.. Rozhořčený jsem se vrátil do stanu, skopl boty a zavřel důkladně stan. Rozbalil jsem půjčený spacák a zjistil, že je asi pro metrové dítě do komfortní teploty 25°C. Zavřel jsem oči, skoulil se do klubíčka, snažil jsem uklidnit dech a nějak se ohřát. Nešlo to a já mrzl ještě víc.

Další články od Martina

Studium v zahraničí

Studium v zahraničí

pro středoškoláky

 

Chceš prožít nezapomenutelný školní rok 2020/21 v USA, Kanadě, Brazílii, Mexiku, Argentině, Kolumbii, Japonsku, Thajsku, Koreji, Austrálii, nebo na Taiwanu? Nebo v nějaké úplně jiné zemi? Zaregistruj se do našeho seznamu předběžných zájemců! 

Pro úspěšnou registraci do našeho seznamu potvrď prosím Tvoji emailovou adresu kliknutím na odkaz v emailu, který jsme Ti poslali. Děkujeme!

Pin It on Pinterest

Share This

Sdílejte tento příspěvek se svými přáteli!