Od věcí hezkých zážitků a dobrodružství, jako je třeba výstup na vulkán Misti, je třeba přejít a také se zmínit o věcech ne tak příjemných. Jako je bezesporu škola. Ptáte se proč jsem nenapsal nic o škole už dřív? Byl by to článek prvního dojmu a nebyl by objektivní. Proto jsem s tímto článkem počkal. Škola už končí a já vám teď svoji školu představím s odstupem a se vším, co jsem se tu za čtyři a půl měsíce naučil a dozvěděl o Peruánském školství. Coegio Futura Schools – není na co se těšit! (Ano, vím, správně se píše Je na co se těšit!. Toto je ale škola. A kdo by se těšil na školu, že?)
Vše, co tu jde vidět
Navštěvuji zde Colegio Futura schools, což je škola tak trošku jiná než ostatní. To zejména co se týče vzhledu.
Rychlé představení školy. Dvě vetší budovy s třídami – jedna je zatím neobydlená – škola je mladá a příštím rokem se v této bodově vytvoří první třída. Fotbalové hřiště s umělou trávou, hřiště pro děti s plastovými domečky, menší budova pro kanceláře školy. Toť vše.
Většina škol v Peru (nebo vlastně všechny co jsem kdy viděl – a to jsem jich viděl opravdu hodně) jsou dvoubarevné. Většinou je to modrá a bílá barva. Z těchto dvou barev je ve škole všechno. To není ale příklad mé školy. Má škola je postavena z šedých cihel, ale všechno je tu barevné! Každé dveře, okna, výběžek na budově.. všechno je natřeno jinou barvou. Budova proto ve skutečnosti budí dojem, že je celá barevná! Což vypadá na první pohled velmi přátelsky.
Výzdoba tvoří nepředstavitelnou součást Futura schools. Nechtěl bych lhát, ale mám pocit, že tu jsou speciální lidi, jejichž náplň práce je zdobit školu a jsou za to placeni. Opravdu nechci lhát, ale tyto dvě paní jsem v životě neviděl dělat nic jiného než stříhat, lepit a malovat. Každý prostor, který se dá vyzdobit, je vyzdoben. Od malých malůvek studentů, po velké až obří projekty těchto dvou žen. Dělají věci velmi roztomilé a dalo by se říct i dětské. Raději si nepředstavuji, kolik materiálu a za kolik peněz na toto všechno použijí. Ze zásady používají takové ty speciální papíry, co nám maminky nikdy nechtěly koupit, protože jsou drahé. A oni jich používají opravdu hodně.. Celá tato výzdoba se každý týden nebo dva mění podle událostí. Proto se člověk vždycky dozví podle výzdoby, co se právě v Arequipě či Peru děje. Také země hřiště je pomalována různými bludišti, skákacími panáky a ostatními hrami. Všechna tato dekorace přidává obrovským podílem na barevnosti školy. Ač se mi to občas zdá přehnané, je to vlasntě hezké.
Má třída je velmi prosvětlená. Každá třída obsahuje dvě okna 4×2 metry velká. Jak mě děcka z mé třídy na CMG znají, stále vytahuji žaluzie, pouštím do třídy přírodní světlo a zhasínám zářivky. Tady to dělat nemusím, protože přírodního světla je v naší třídě až až! Při psaní tohoto odstavce jsem se musel jít podívat do školy, jestli vůbec moje třída má světla. Nikdy jsme je totiž nepoužili. Tohoto plusu si nesmírně vážím. Bohužel takto to je ale pouze v naší třídě. Všechny ostatní třídy jsou buď o patra níž, kde je ochrana proti slunci nebo třída je jinak situována, než ta naše. Proto v ostatních třídách, stejně tak jako ve všech peruánských domácností, je mdlé šeré světlo od jedné nebo dvou slabých LED žárovek. Fuj…
Záchody a dobrodružství s nimi spojená tvoří nepředstavitelnou součást Mého příběhu. Proto by byl hřích se o nich nezmínit. Otřes.. Zde na mém patře jde na záchodě opravdu o život. Není to problém školy. Je to problém nás kluků. Ti puberťáci, co jsou na mém patře, záchody devastují, nesplachují… Asi vám to nebudu popisovat. Na tyto záchody kvůli slušnému vychování raději nevstupuji. Chodím kakat dolů, na záchody pro školku.
Další články od Martina
