Ahoj, vítejte u další části Vyprávění o největším výletě mého života.
18. března 2018 neděle
Ráno jsme sbalili kemp a měli snídani. Šla jsem se s kamarádkou ze Švédska podívat na chvilku na pláž. Poté začala další z našich cest. Po cestě jsme začali vídat solná jezera. První zastávka byla v malém městě, jen abychom si mohli dojít na záchod (možná se to nezdá důležité, ale občas byly záchody doopravdy nedostatkové zboží). Větší zastávka byla za několik hodin ve městě Port Augusta. Měla jsem šanci si dokoupit nějaké zásoby sladkostí před cestou do Centrální Austrálie. Po této zastávce už nás nečekala moc dlouhá cesta. Přijeli jsme do Woomera „zakázané zóny“ okolo tři hodin odpoledne. Příběh „zakázané zóny“ je, že Woomera byla armádní základnou a také, že na stovky mil daleko nikdo nežije, takže se tato oblast využívala ke zkouškám zbraní. Nejsem si tím moc jistá, takže jestli to někoho blíže zajímá, doporučila bych Google nebo Wikipedii. Věc, kterou jsem si, ale jistá je, že armáda z města odešla a moc lidí tam nezůstalo, takže je to takové město duchů.
Vedoucí nám řekli, že jestli nechceme, tak můžeme spát pod širákem a nemusíme stavět stany ale je možné, že bude nějaká ta rosa. Říkala jsem si proč ne, bude to dobrodružství a hlavně jsem byla super líná na stavění stanu a stejně tak i většina dalších lidí. Přece jen, kdy se vám naskytne tato příležitost. Šly jsme do města na procházku, ale všechno bylo zavřené, protože byla neděle odpoledne … typické maloměstečko. Podívaly jsme se na venkovní museum armádní techniky a chodily jsme po „městě“. Myslím, že za celou tu naši procházku jsem, zaznamenala asi dva lidi a psa.
Večer jsem měla prezentaci o Česku. Na Safari jsem byla jediná z Česka, takže mi Larry (vedoucí) řekl, ať mám prezentaci s lidmi ze Slovenska. Byla jsem šťastná, jelikož jsem tam nechtěla stát sama, až budu zpívat. Normálně nemám nejmenší problém s mluvením před lidmi ale, jakmile se do toho počítá zpívání, tak jsem v háji. Ne že bych neměla ráda zpívání, ráda zpívám, jen ne hymnu a nemyslím si, že si ostatní dvakrát užívají můj zpěv. A to tak, že nikdy. Bylo mi řečeno, že zním jak kočka, když jí kůň stojí na ocasu. No, co ale … zkusila jsem to a dala se do zpěvu. Řekněme, že nikdo nepadl k zemi s bolestí hlavy, tak u toho dneska skončíme.
19. března 2018 pondělí
Ráno jsme s holkama musely vstávat brzy, jelikož jsme chtěly stihnout dojít do informačního centra a koupit si odznáčky. Když jsme se vrátily (na čas), tak jsme měli snídani a sbalily naše ležení, což bylo mnohem jednodušší, jelikož jsme neměli stany. Nalodění do autobusu a hodinová cesta k vyschlému solnému jezeru Lake Hard. Mohly jsme se tam projít a tolik mi to připomínalo sníh! Křupalo to a vypadalo to jako sníh. Myslím, že to bylo nejblíže, jak jsem se dostala ke sněhu za poslední rok. Příroda vytvořila něco úžasného. A další část cesty se otevřela před námi. Po několika hodinách strávených v autobuse jsme dorazili do našeho dalšího „kempu“. Přijeli jsme do Coober Pedy, opálového centra světa a místo, kde jsme spali v podzemí. Jaká to změna, z pod hvězd do podzemí. Jeli jsme na malou tour po městě (jelikož to město je všechno jen ne velké) a do podzemního kostela. Vzali nás na prezentaci o opálech a na procházku po jednom z podzemních domů. Hodně lidí v Coober Pedy totiž žije v podzemí, kvůli velkým vedrům. Později odpoledne jsme měli volný čas na poznávání města a na večeři jsme šli na pizzu. Večerní obloha v Coober Pedy byla úžasná, to se musí nechat.
20. března 2018 úterý
Vím, že ke každém dni píšu, že jsme vstávali brzy, ale Coober Pedy jsme opouštěli v čase, kdy jsme jindy vstávali. Důvodem bylo, že řidič nám chtěl zastavit uprostřed ničeho, abychom mohli mít snídani a pozorovat východ slunce nad typickou australskou buší. Taky to bylo první ráno, kdy jsme losovali kartu o to, s kým budeme sedět po celý den. Po ne krátké cestě jsme se ocitli v King’s Canyonu. Byl to další den, kdy jsme spali pod hvězdami. Takže jsme rozbalili kemp a hurá na túru do King’s Canyonu. Bylo strašné vedro a byla to docela dlouhá vycházka na to, že bylo okolo 42°C a na sluníčku možná i víc. Myslím, že to bylo okolo 6 kilometrů, což mi normálně nedělá nejmenší problém, ale to vedro bylo příšerný. Ještě ke všemu to bylo pořád do kopce a pak na chvíli z kopce a zase do kopce. Ale stoprocentně to stálo za to!!! Úžasné, překrásné místo uprostřed ničeho. Jak vidíte v kráse se ukrývá uprostřed ničeho, jelikož ty nejhezčí věci jsem zatím vždy viděla daleko od civilizace. Celou cestu jsem si užívala výhledy, jak z časopisu. Túru jsem si užila, i přestože jsem si přišla trochu pečená a v půlce jsem byla bez vody. Sice jsem si vzala hodně vody (přesně jak nám bylo řečeno), ale měla jsem i fakt velkou žízeň a řekněme, že na tom nejsem s organizací vody a jídla, když někam jdu. Poté co jsme se vrátili do kempu, jsem si zašla s kamarádkami na zmrzlinu. Musím říct, že odpoledne v King’s Canyonu bylo moje nejoblíbenější.
23. března 2018 pátek
Mohli jsme si trochu přispat. Vstávání bylo na programu okolo 7:00, což je jeden z nejpozdějších časů za celé Safari. Sbalili jsme kamp a vyjeli směrem k Alice Springs. Zase jsme losovali karty o to, kde kdo bude sedět. Okolo oběda (poledne) jsme zastavili na velbloudí farmě. Každý měl jedno kolečko jízdy a velbloudovi, což pro mě osobně úplně ohromující nebylo, více bych ocenila jízdu na koni. Ale to lepší přišlo potom. K obědu jsme měli velbloudí hamburger, což byla pecka.
Odpoledne jsme dojeli do Alice Springs a rozložili kemp, bohužel jsme nemohli spát venku, takže jsme museli postavit stany. Navštívili jsme The School of the Air, což je rádio škola pro děti z odlehlých oblastí Severního teritoria. Taky jsme měli volný čas ve městě = čas na zmrzlinu. Na večer byla v kempu prezentace hadů a ještěrů, což bylo zajímavé.
Další články od Míši
