Právě jsem se vrátila z nejlepšího výletu mýho života, pokud jste alespoň trochu zvědavý, neváhejte a pokračujte ve čtení. Stojí to za to! Na výlet do Amazonie jsem chtěla už před začátkem výměny, jen jsem si nebyla jistá, jestli to vyjde. No a díky mojí nejúžasnější mamce to vyšlo. A taky samozřemě díky organizaci Belo Brasil, která tyto výlety plánuje (Foz do Iguacu taky). První den jsme jen byli v hotelu a odpočívali, seznamovali jsme se s lidmi z druhého distriktu, co jeli s námi a jedli. Potkala jsem taky Lubu, Karin a Naty, co jsou taky na výměně z našeho 2240!!
Den druhý – Ráno jsme se sbalili z hotelu a šli jsme na tour po Manaus. Viděli jsme největší fotbalový stadion Manaus, Olympijský stadion, pláž Manaus, trh a Amazon Theater. Skočili jsme si i na oběd do nákupáku a potom už směr Presidente Figuieredo, kde už jsme teda byli bez signálu. Čekal nás night trekking k vodopádu, kde jsme se i koupali! Naprosto úžasný začátek výletu. Všude do mega klouzalo a bylo mokro, takže jsem se dost bála o můj zadek, ale zvládla jsem to. Po večeři nás čekala show a potom jsme měli takový symbolický kvíz na rozdělení do lodí.
Den třetí – Ráno rychle koupání v dalším vodopádu – mohli jsme tam i skákat asi z dvou až tří metrové rampy, což bylo naprosto skvělý – a cesta zpátky do Manaus, kde jsme nastoupili na naše lodě! Viděli jsme střetnutí Rio Negro a Rio Solimoes a jedli naše první jídlo na lodi. Jo a taky první noc z mnoha jsme spali v houpacích sítích! Den čtvrtý – Po výborné snídaní jsme se vrhli na návštěvu INDIÁNSKÉHO KMENE. Ukázali nám nějaké jejich rituály, pomalovali obličeje a mohli jsme si koupit jejich ruční výrobky (náramky atd.). Naším hlavním dopravním prostředkem byla, kromě naší normální lodě, taková menší kánoj s motorem, kterou jsme se v odpoledních hodinách jeli podívat na největší strom Amazonie. A pokud jsme teda nespali ve volném čase na lodi (což jsme dělali skoro každý den, vždycky jsme si šli po obědě lehnout), tak jsme se koupali. Toto bylo naše první koupání v řece a všichni jsme měli přece jenom alespoň trochu strach – hloubka vody 15 metrů a všechny ty zvířata tam s námi normálně, od anacond přes aligátory po růžové delfíny. Kromě těch delfínů jsme ale žádná jiná zvířata neviděli, haha.
Den pátý – Před snídaní, celý hladový a rozespalí jsme se vydali na rybaření piraň, v čem jsem moc úspěšná nebyla. Francisco naštěstí ulovil asi 4 a tak jsem si mohla vyfotit vysněnou fotku s mojí ségrou. Casa da Farinha byla další na programu, kde nám ukázali, jak se vyrábí brazilská Farinha ručně. Odpoledne jsme jeli na návštěvu další komunity. Místní škola si pro nás nachystala krátké taneční vystoupení a potom nás čekali fotbalové zápasy. Holky výměnné studentky proti místním (hrají fotbal KAŽDÝ DEN). No a jak to dopadlo? Daly nám jen jeden gól, takže úspěch pro nás, i když jsme prohrály. Ještě poznámka, na hřišti bylo strašně moc kaluží a bláta, takže jako já šikulka spadla asi 4x. No stane se. Po zápase jsem si šla se Sarou (mexičankou) vyrábět náramky a povídali jsme si s paní, která tuto komunitu založila a všechno, co se tam děje, je vlastně její zásluha. No a potom se stalo něco neuvěřitelného. Předtím, než jsme šli do komunity nám oznámili, že nikdy tým výměnných studentů nevyhrál. Během 15ti let NIKDY. No a naši kluci vyhráli!!!
Den šestý aneb zvířecí den! Lenochod, anaconda, růžový delfín a aligátor! Možná tomu nebudete věřit, ale nevětší strach jsem měla z lenochoda. Ten byl hodně naštvanej, že jsme ho vytáhli ze stromu a všude máchal jeho dlouhýma rukama s ostrými drápy. A ne, nepohyboval se v lenochodím tempu. Odpoledne jsme se přemístili na místo, kde jsme mohli ‚plavat‘ s růžovými delfiny. Nebylo to plavání a nebyli to žádní cvičení delfíni, ale normálně divocí. Stáli jsme na takové rampě ve vodě a instruktor (?) přilákal delfíny rybami. Strašně rozotomilý zvíře měkkoučký a strašně zvláštní. No a po odpoledním kayaku a po večeři jsme jeli hledat aligátory, což trvalo asi hodinu, ale stálo to za to. Popravdě jsem se dost bála a myslím, že to ten jacaré vycítil a zrovna, když jsem ho já držela tak s sebou začal strašně hýbat (čti: chtěl se osvobodit) a tak vznikla taková fotka, no. Ale zvládla jsem to v pohodě všechno.
Den sedmý – Odpočinkový den. Šli jsme na pláž, kde jsme si v hrozném vedru užívali (není to ironie). Zkusili jsme si taky indiánské kánoje ze dřeva. Já a Brenna jsme se toho chopily naprosto skvěle a potopily jsme naschvál tři lodě. No a potom jsme my dvě zůstaly poslední, ještě s dvěmi Taiwanci – Brianem a Nearem, no a potkali jsme dvě holky, kterým se zrovna potopila kánoj. Tak jsme se zachránili a přijeli poslední na Anacondu, ale byla to sranda. Den osmý – Navštívili jsme další komunitu, děcka zase hráli fotbal a já jsem si koupila nějaký suvenýry a jen se procházela, koukala, jak vypadají jejich domy atd. Měli jsme možnost jít potom na další trekking do džungle s místním pánem, který je potomek indiánů a věří furt v ty jejich bohy .. bylo to moc zajímávé. Ví o tom lese všechno, úplně všechno. Žíví se i zvířaty z lesa, takže nám ukazoval, jak staví pasti. Jen tak mimochodem Manoelovi je 80 a během naší procházky z ničeho nic vylezl na strom. Tak jsme to samozřejmě všichni taky zkusili. No a byl to trapas, jsem tam skoro nevylezla.
De devátý – Dopoledne jsme se vrátili k panu Manoelovi, abychom se stali součástí projektu Carbon Zero. Všichni jsme si zasadili stromeček na podporu Amazonského pralesa a proti kácení. Tento den byl už závěrečný, zpátky na lodi jsme balili věci a během odpoledních hodin jsme se všichni schromáždili na jedné lodi a tak si poplakali a rozloučili jsme se. Večer jsme už jeli na letiště a moje letadlo letělo ve 2 ráno. Tak, podtrženo sečteno, tohle byl nejlepší výlet mýho života. Děkuju moc všem. Hlavně mojí mamce!
Další články od Kláry
Strávila jsem nejlepší rok (17/18) mého života v Brazílii a teď mám hned dva domovy a jsem za to neuvěřitelně vděčná.
